Conan – Třetí krok do hlubin – Pár slov ze zákulisí…

S radostí všem oznamuji, že v nakladatelství Brokilon brzy vyjde druhé vydání mé “conanovky” Třetí krok do hlubin. Anotaci knihy najdete na stránkách Brokilonu, já se tady rozepíši o tom, jak román vznikl, co mu předcházelo a zmíním se také, proč byste si knihu měli koupit i v případě, že vlastníte první vydání 😉

Prehistorie

Fantastiku jsem začal psát v roce 1992, tedy ve svých sedmnácti letech. Zpočátku to byl děs běs, ale postupně jsem se učil základům řemesla. Následovaly první úspěchy (dvě povídky v časopisu Ikarie v roce 1996) a v témže roce vyšla v nakladatelství Návrat Brno kniha Conan a nefritový amulet, kterou jsme spáchali společně s Janem Šimůnkem pod pseudonymy A. S. Pergill aj. A. Poloni. Tak jsem se zařadil k nesčetným epigonů Roberta E. Howarda, těžícím z nehynoucí slávy barbara Conana. V roce 1998 pak vyšla (rovněž v Návratu) kniha Cimmeřan a Ohňodárce. Moc se k těm knihám nehlásím a pokládám je za hříchy mládí. Určitě by se v nich našly kvalitní pasáže, ale jako celek bych je nejraději nechal zmizet v hlubinách zapomnění…

První vydání Třetího kroku do hlubin

V roce 2000 jsem se domluvil s Romanem Petrželkou (coby majitelem nakladatelství Spiral Energy), že pro něj napíši další “conanovku”. V hlavě jsem měl dosti neobvyklý námět založený na propojení světů R. E. Howarda (autora původních příběhů o barbaru Conanovi) a H. P. Lovecrafta. Knihu jsem psal v létě roku 2000, přičemž čtrnáct dní jsem měl na tvorbu dokonalý klid, neboť jsem onemocněl planými neštovicemi a byl jsem dokonale izolován od přátel, rodiny a vůbec všeho – jen byt a počítač. Matka a bratr byli na chalupě a pouze mi jednou za pár dní nechávali přede dveřmi tašku s jídlem. Rozhodně jsem nikterak netrpěl. Jelikož jsem měl lékařem zakázáno se mýt, smrděl jsem u počítače (pach potu se mísil s cigaretovým dýmem), poslouchal black metal a psal Conana. Docela jsem si to užil.

Pak ale nemoc skončila a začaly různé převratné změny v mém životě, které vyústily v odchod do podnájmu a nalezení mého prvního stálého zaměstnání v Diagnostickém ústavu pro mládež. V té době byl již základní text hotov a společně se Zuzanou Antares, Hanou Tintalö a Romanem Petrželkou nabýval konečné podoby. Vydavatel mi zakázal všechny sci-fi prvky, které jsem v původní verzi textu použil s tím, že to do Conana nepatří. Trochu jsem se vztekal, ale díky tomu jsem knihu přepracoval tak, že výsledný efekt se mnohem víc líbil i mně. Také mě mrzelo, že mi byly zakázány i některé hlášky jednoho z hrdinů (v druhém vydání jsem tam alespoň jednu z nich vrátil). Tlačil mě termín a kniha šla do tisku jen po velmi zběžné korektuře. Výsledkem bylo množství různých chyb, místy dějové nelogičnosti a dokonce i jedna věta z původní verze textu, která po úpravě knihy nedávala vůbec žádný smysl… Přesto byla kniha přijata kladně a zařazena mezi ty lepší epigonské příběhy o Cimmerském barbarovi.

Pro tuto knihu jsem tehdy zvolil jiný pseudonym: Jeremy Fielder.

Práce na druhém vydání

Někdy v roce 2001 jsem začal psát další román: Conan – Za řekou Stygů. Napsáno bylo asi 40 stran a práce uvázla na mrtvém bodě. Byly jiné povinnosti a nutnost se nějak protlouct a uživit mi nedávala prostor k tvorbě tohoto druhu. Následující roky literatuře celkově příliš nepřály a více jsem se věnoval výtvarné tvorbě než práci se slovy (výjimkou byla povídka Den předposledního soudu).

V roce 2005 jsem se vrátil k Třetímu kroku do hlubin, celý text jsem znovu přečetl a opravil nejkřiklavější chyby. Možnost dotisku, o níž jsem s Romanem Petrželkou jednal, ale nevyšla a opravený text ležel na harddisku. Minulý rok jsem měl chuť se do textu opět zabrat. Při dalším čtení se vynořilo množství dalších, dosud přehlédnutých chyb a dějových nesrovnalostí. Tentokrát již nešlo o kosmetické, ale o rozsáhlé úpravy, kdy jsem mnohé kapitoly doplnil o další pasáže a mírně změnil dějovou linii tak, aby odpovídala geografii Conanova světa. Nakonec jsem ještě do textu vložil zbrusu novou cca dvacetistránkovou kapitolu. Když jsem si to celé po sobě přečetl, byl jsem s výsledkem velice spokojený. Říká se, že autor své chyby nevidí a je to pravda. Ale když čtete svůj vlastní text po několika letech, dokážete na něj pohlédnout korektorským okem. Samozřejmě je velmi pravděpodobné, že v doplněných pasážích budou nějaké chyby, které jsem – pro čerstvost textu – nemohl zaregistrovat, ale i tak věřím, že se oproti prvnímu vydání jedná o výrazně kvalitnější, soudržnější a zábavnější román.

V roce 2007 jsem knihu zaslal (na doporučení Zdeňka “Tuneláře” Zachodila z Conan Society) panu Robertu Pilchovi. Kniha se mu líbila a po určitých technických peripetiích byla v červenci 2008 podepsána smlouva a vydání knihy nyní tedy již nic nebrání…

Co dál?

Mám nyní rozepsán jeden dobrodružný román a stále myslím i na nedopsaný text Conan – Ze řekou Stygů. Celá potíž spočívá v tom, že psaní rozsáhlých textů je záležitost velmi pracná a honorář mi to úsilí a také ztracený čas rozhodně nemůže zaplatit (na to jsme příliš malá země). Abych například mohl pohnout se zmíněnou rozepsanou “conanovkou”, potřeboval bych tak měsíc dovolené, kdy bych se nevěnoval v podstatě ničemu jinému, a to si v současné době opravdu nemohu dovolit. Ale co není, může být. Dovedu si představit desítky efektivnějších způsobů, jak přijít k penězům, než je psaní dobrodružné literatury – ale jen málokterý z těch způsobů je tak zábavný a pak je tu ten pocit, že zde po mně něco zůstane. Byť by to měla být jen nenáročná kniha, která ještě za mnoho let někomu zpříjemní ospalé prázdninové odpoledne…