Útlá knížka významného představitele chaosmagie Phila Hinea mne, jako obdivovatele díla H. P. Lovecrafta, zaujala především zpracovávanou tématikou. Na zadní straně obálky se mimo jiné dočteme, že Hine praktikuje magii, pak se z toho vzpamatovává a nakonec o tom píše. Což je nepochybně i případ Pseudonomiconu. O čem tedy kniha autora publikací Condensed Chaos a Prime Chaos pojednává?
V prvním plánu přirozeně o práci s entitami, které do obecného povědomí vstoupily především skrze dílo Howarda Phillipse Lovecrafta, tedy s Velkým Cthulhu, Démonským sultánem Azatoth, Hemživým chaosem Nyarlathotepem, Yog Sothothem či Shub Niggurathem. Autor však zcela mění způsob, jak k těmto „entitám“ přistupovat. Odmítá jejich vřazování do různých kategorií okultních systémů a odmítá vlastně i představu, že jde o oddělené entity – chápe je spíše jako projevy jediného chaotického archetypu, které se vynořují ve fraktálním kontinuu. Hine ve vztahu k nim odmítá konvenční magické techniky, jako je například zažehnávání. Velcí Staří se skrývají někde na hranici zorného pole, jsou všude a nikde, a pokud s nimi navážeme kontakt, může nás to obohatit nebo zničit, nelze se však vůči jejich všudypřítomnosti nějak magicky vymezovat. Jde o to přijmout a vstřebat zkušenosti, které nám kontakt s nelidským světem těchto „bytostí“ přinesou, nesnažit se uhájit své vlastní ego, svou vlastní příčetnost. Autor hodně pracuje s pocitovou složkou v oblasti magie a s tělesně ukotveným prožíváním. To je jakýmsi leitmotivem vedlejší linie knihy: Neanalyzujte, nemudrujte, prožívejte pocit a něco se stane. Z vlastní zkušenosti potvrzuji, že práce s tělesně ukotveným prožíváním (ať již jde o prosté „bytí s pocitem“, amplifikaci či o focusing) funguje přímo zázračně.
V Hineově knize se tedy nesetkáme s tabulkami entit a jejich přiřazením kupříkladu sefirám Stromu života. Nesetkáme se zde ani s konkrétními rituálními předpisy. Autor také odmítá různé publikované „Necronomicony“ – Necronomicon existuje, ale existuje v Říši snů, na astrální rovině.
Celá kniha je protkána velice inteligentními a občas i sebeironizujícími postřehy a nápady, nabízí řadu podnětů jak pracovat s hraničními stavy vědomí, s paranoiou, strachem a podobně. V tomto směru je užitečná i pro ty, kdo se nemíní zaměřit na práci se zmíněnými entitami – skutečná magie není nikdy bezpečná a některé z podob ataky psychotického ražení se patrně žádný praktik nevyhne. Hine ukazuje, jak takové stavy využít jako zdroj energie pro další práci.
V principu bych Pseudonomicon charakterizoval jako knihu neošamanskou, neboť právě šamanské přístupy a pojmosloví se k práci s Velkými Starými hodí nejvíce. Není zde jasná hranice mezi magickým a profánním světem, když půjdete do těchto oblastí, nemůžete si udržet odstup. Všechno získá nějaký, často zlověstný, význam, vše bude oživené. Pokud to zpracujete, osvobodíte se od rigidních a zatuhlých struktur nejen svého ega, ale i od struktur lidství vůbec. Výsledkem pak může být přístup do světů, které jsou lidským bytostem zapovězeny. Odměnou je tedy poznání, nebezpečím šílenství. Ale když půjdete touto cestou, dualita mezi příčetností a šílenstvím pozbude významu…
Celkově knihu hodnotím jako nesmírně přínosnou. Osobně bych uvítal zařazení vícera lovecraftovských entit a asociací k nim, ale na druhou stranu – publikace dává čtenáři inspiraci a klíč k práci s těmito silami – čtenář korunního prince hrůzy si již sám doplní vše, co potřebuje. Za větší problém považuji skutečnost, že autor nezohledňuje rovinu vztahů mezi jednotlivými entitami a jejich skupinami, přičemž právě vztahová dimenze je v přístupu, který autor používá, velice nosným tématem. Autor se možná obával, že by vytvořil něco jako fixní kategorizaci, čemuž se chtěl vyhnout. Proto – ač hovoří o propojené existenci, z níž se vynořují jednotlivé entity – přistupuje k těmto entitám velmi fenomenologicky a izolovaně. Nicméně – brání snad něco čtenáři, kupříkladu mně, aby se vydal autorem naznačenou cestou a věnoval se právě zmíněné vztahové dimenzi a jejím dopadům? Inu, v současné době mi v tom, přiznám se, poněkud brání strach a vědomí nedostatku zkušeností, ale co není, může být… 😉 Doplněním esejistického Hineova pojetí by mohly být Obřady k uctění Starých Pavla Brndiara. Snad se jejich vydání již brzy dočkáme…
* * *
HINE, P. The Pseudonomicon. Tempe, Arizona, USA: New Falcon Publications, 2004 (třetí, revidované vydání), 63 stran.