Koncem roku 2003 jsem pracoval na bakalářské práci pojednávající o zrodu řecké filosofie. Když jsem ji začátkem ledna vytiskl a odevzdal, rozhodl jsem se, že se po tom všem deset měsíců trvajícím myšlenkovém vypětí musím nějak odměnit. I spadl jsem rovnýma nohama do své staré závislosti – hraní počítačových her. Je známo, že počítačové hry vám mohou zkazit oči, u někoho můžou i vyvolat epileptický záchvat, vždy vás připraví o spoustu času, ale netušil jsem, že mají i potenciál způsobit částečné ochrnutí.
„Jsem Kojot a jsem závislý na hraní počítačových her.“
„Ahoj, Kojote“!
„Nyní vám budu vyprávět svůj příběh…“
Třetího ledna roku 2004 jsem po dlouhodobější abstinenci usedl ke své, tehdy velmi oblíbené, strategii Heroes of Might and Magic IV. Nutno dodat, že i když jsem občas hrával i akční hry, skutečně závislý jsem právě na strategiích, zvláště pak tahových, kdy mám dost času všechno si v klidu promyslet. Taková strategie má pro mne své neodolatelné kouzlo. Vypráví příběh, jehož jsem součástí a který mohu ovlivnit. Nabízí svět k objevování a – a to je pro muže zvláště důležité – k dobývání. Zvolené postavy se stávají čím dál mocnější, přijímají stále těžší výzvy až nakonec dobudou celý svět. Je to nádherná iluze, iluze, která dokáže pohltit na celé dny. Ty dny vypadají zvenku poněkud jednotvárně, i když jsou pro hráče plné zkoušek a dobrodružství. U mne to býval obvykle čtyřdenní „tah“ spočívající v ranním probuzení, celodenním hraní provázeném spěšným jídlem, vyvenčením Elišky, občasnými kávami, spoustou cigaret a posléze ulehnutím na pár hodin k neklidnému spánku. Téměř jsem nevnímal tělesné potřeby a zanedbával jsem jakékoli povinnosti. A vždy to začalo tak nevinně: Teď si budu dvě hodiny hrát a pak… Žádné pak však nebylo, jen hra do naprostého vyčerpání. Ještě jedno kolo, ještě zjistím, jestli tam není město, ještě porazím tuto nepřítelovu armádu, ještě… Po čtyřech dnech, ale někdy třeba i týdnu pak obvykle následovalo znechucení sebou samým i hrou a delší či kratší abstinence. Tak tedy vypadala moje závislost v době, kdy jsem hrával… 6. ledna 2004 jsem tedy hrál už asi tři a půl dne. Právě jsem dobýval svět jako postava, která byla způli živá a způli nemrtvá, takový temný mág, ve kterém se lidské mísilo s ne-lidským. Zcela jsem se do té hry zabral, nevnímal jsem čas, prostor ani své tělo. Bradou jsem se opíral o dlaň levé ruky, v pravé jsem držel myš a zíral do monitoru. Kolo za kolem, dál a dál vstříc novým dobrodružstvím. Trvalo to hodiny, kdy mé tělo bylo nehybné a má duše byla uvězněna ve virtuálním světě. Pak jsem odpadl a odpotácel se do postele. Nevím už, jestli jsem si už v té chvíli všiml, že s mou rukou něco není v pořádku, patrně ano, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Ráno jsem si však plně uvědomil, že nemohu pohnout prsteníčkem a malíčkem levé ruky, jen jsem v nich cítil podivné mravenčení, stejně tak v celé malíkové hraně. Ostatní prsty byly také postižené, ale fungovaly. Zaujalo mne, že mi zmrtvěla levá ruka, protože i moje postava ve hře měla levou stranu (ne)mrtvou. Celkově mě to ani příliš nevyděsilo, spíše zaujalo a předpokládal jsem, že to brzy přejde. Hrál jsem dál, ale ruku jsem již jako opěrku hlavy nepoužíval (tato souvislost mne napadla i v herním opojení). Po několika dalších dnech jsem s obvyklým znechucením hraní zanechal. Ruka byla stále necitlivá, i když jsem měl pocit, že se to trošku zlepšilo. Snažil jsem se ji rozhýbat, ale nešlo to. Oba ochrnuté prsty se divně kroutily nezdálo se, že by chtěly začít v dohledné době poslouchat. „Chce to čas,“ řekl jsem si a čekal. Po třech týdnech si stavu mé ruky všimla moje psychiatrička, u níž jsem byl na kontrole. Tvářila se vážně a domluvila mi návštěvu u neurologa. O týden později, tedy měsíc od zranění, se na moji levou ruku konečně podíval odborník – a tvářil se vážně. To už jsem ztratil část svého dosavadního klidu a začal se pomalu smiřovat s faktem, že také mohu zůstat ochrnutý do konce života. Náš rozhovor v sobě měl ale své humorné kouzlo. Když jsem mu vysvětlil, jak se mi to přihodilo, konstatoval, že za celou jeho bohatou praxi se s něčím takovým opravdu ještě nesetkal. Potvrdil mi můj předpoklad, že jsem si do loketní jamky vtlačil nerv, konkrétně nervuus ulnaris, který se zmáčkl a přestal zčásti fungovat.
Následovala další vyšetření, včetně jednoho zvláště vypečeného, kdy mi do ruky zabodli jehly a pouštěli do nich elektřinu. Poškození bylo definováno jako středně těžké.
Stále jsem naivně doufal, že mi ten nerv někdo třeba zoperuje nebo s ním prostě udělá něco, co mu rychle a efektivně navrátí funkčnost, ale nic takového se nestalo. Byl jsem odeslán na rehabilitace, kde mi postiženou oblast stimulovali elektroléčbou, vodoléčbou a cvičeními. Cit se do ruky vracel jen velmi pozvolna, celé měsíce. Nakonec ruka fungovat začala, i když do ní i dnes občas dostávám křeče a postižená část je stále o něco méně citlivá, než zbytek ruky. Také už nemohu psát postiženými prsty na klávesnici. Na druhou stranu jsem získal do levé ruky zvláštní citlivost k jevům, jejichž vnímání se označuje slovem „mimosmyslové“. Umím se touto rukou dotknout toho, co někteří nadanější lidé vidí. Je to jakoby má levá ruka získala vlastnosti virgule. Takže to nakonec bylo i k něčemu dobré a asi se to tak prostě mělo stát. Co se hraní počítačových her týče, někdy v roce 2004 jsem s tím definitivně přestal. Neodradil mne ani tak tento zážitek, jako spíše plné uvědomění si času, který jsem pobytem ve virtuálních světech nenávratně ztratil. Takže už přes tři roky úspěšně abstinuji (s počítačem hraji občas jen šachy a ty ve mně nevyvolávají zmíněná šílenství závislosti). Přesto však když někdo začne mluvit o nějaké nové hře, která umožňuje to a ono a nabízí celý ohromný svět… ano, stále ještě mívám absťáky.
Nelituji ničeho, co se mi kdy přihodilo, nelituji ani této zkušenosti. A jedno vím jistě – život bez her sice nabízí méně možností úniku, ale je mnohem opravdovější. Alespoň pro mne.
„Takový byl tedy můj příběh. Vezměte si z něj, co potřebujete a ostatní nechte být…“ 