Pátrání po předcích I. – Cyril a Apolonie Hrabcovi

Lidé se rodí, rostou, dospívají, žijí své životy, umírají a upadají v zapomnění. Staří Řekové věřili, že žijící vzpomínka na zemřelého jej určitým způsobem udržuje při životě, oživuje jej. Staří Egypťané, ale třeba také Číňané, oživovali své mrtvé formou obětí, Řekové tak činili rovněž, ale zaznamenaná vzpomínka pro ně byla zásadní. Nádherně to ilustruje Homérova Ílias, která je, pro svou popisnost a důraz na výčty zúčastněných hrdinů, místy až ubíjející…
V dnešním světě, kdy je budoucnost důležitější než minulost, kdy rodové vazby znamenají stále méně a kdy žije a umírá více lidí, než kdykoli v minulosti, následuje často zapomnění již brzy po smrti. Výjimkou je těch nemálo, ať již slavně či neslavně, slavných.
Rozhodl jsem se proto oživit, třebas jen nakrátko, dvě lidské bytosti, jež neprosluly ničím dějinně velkolepým. Oživit je vzpomínkou a láskou, kterou k nim cítím, ačkoli zemřeli dávno před mým narozením…

Jmenovali se Cyril a Apolonie Hrabcovi. Apolonie, rozená Dohodilová, byla sestrou otce mé babičky z máminy strany a také její kmotrou. Moje babička po ní získala ono krásné, solárnímu božstvu zasvěcené jméno. Důležité je, že vychovávali mou maminku do jejích deseti let a byly pro ni vždy nejdůležitějšími vztahovými osobami, důležitějšími než její vlastní rodiče. Přestože nebyli jejími prarodiči, říkala jim „babinka“ a „děda“. Žili v malém domku v Buchlovicích (na Slovácku, poblíž Uherského hradiště) byli věřícími katolíky. Cyril byl vyučený tesař, pracoval na střechách, ale při práci si poranil koleno, a později se živil jako domovník a nakonec jako školník. Byl v Buchlovicích proslulý svými zabíjačkami – i když nebyl řezníkem, stal se v tomto směru skutečným mistrem. Vyznal se též v zahradničení a za druhé války si pěstoval a upravoval vlastní tabák. Apolonie byla, jak to bylo u žen té doby normální, v domácnosti, jen si jednou týdně přivydělávala uklízením. Nemohli mít vlastní děti, ale byli v kontaktu s rodinou, v níž vyrůstala moje babička…

…a často vypomohli. Když bylo mé babičce sedm let, psal se rok 1931, umřela její maminka, tedy moje prababička, Marie, na komplikace po těžkém zápalu plic. Babiččin otec Josef se nemohl postarat o všechny své děti a malou Apolonii od té doby vychovávali Hrabcovi. Jejich neteř asi měla ráda, ale vždy více lnula ke svému otci.

Moje babička se vdala v roce 1944 vdala a 17. února 1945 porodila dceru Dobroslavu, moji mámu. Protože její manžel (můj děda Jan Dolejší) byl po válce u kontrarozvědky v Československé armádě, často se stěhovali a rozhodli se proto svěřit svou dceru Hrabcovým, kteří ji vychovávali do jejích deseti let.

Mé mámě darovali Cyril a Apolonie Hrabcovi spoustu lásky a péče, kterou jim pak, když byli staří, ráda vracela. Když si ji v jejích deseti letech vzali její rodiče do Brna, byla velmi smutná a nevynechala žádnou příležitost k návštěvě. Vždy o nich mluvila s úctou a láskou, což mou babičku dosud trápí – hovoříme-li o minulosti, nikdy neopomene zdůraznit, že není pravda, že by měla Dobru méně ráda než její mladší sestru Janu. Za jejími slovy cítím, že dosud na Hrabcovy žárlí…

Ale zpět k dalším střípkům, které mi uvízly v paměti z maminčina vyprávění: Cyril a Apolonie se někdy kolem roku 1911 zasnoubili a krátce poté musel Cyril na vojnu. Po třech letech, co byl na vojně, vypukla první světová válka a Cyril šel bojovat za císaře pána. Přestože mé mámě nikdy nevyprávěl žádné detaily o krutostech války, povídal o tom, jak měl s sebou vždy fotografii své milé. Jednou, když narychlo opouštěli zákop, zjistil, že tam tu fotografii zapomněl. Běžel pro ni zpátky a když pak vyběhl ze zákopu, dopadl na to místo, kde ještě před chvíli byl, dělostřelecký granát. Bylo to o fous…
Apolonie čekala na Cyrila celých sedm let. Nevím, zda se snoubenci občas setkali, možná v době vojny, za války to pak bylo asi mnohem těžší. Psali si. Apolonie byla stále panna a myslím, že ani Cyril nepoznal žádnou jinou ženu. Když válka skončila a Cyril se vrátil, byla konečně veselka. Která žena by dnes vydržela čekat na svého milého dlouhých sedm let?
Žili spolu v dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví až do šedesátých let, kdy zemřela Apolonie a o několik let později Cyril. Vlastně všichni mysleli, že to bude obráceně, Cyril měl vážné zdravotní problémy, tuším, že se srdcem, a jeho žena o něj oddaně pečovala. Moje máma říkala, že se na ní podepsaly obavy o jejího muže a všechno to trápení její smrt uspíšilo. Umřela jednoho klidného odpoledne, kdy usnula a už se neprobudila. K Cyrilovi smrt tak laskavá nebyla – zemřel v nemocnici.
Co o nich ještě vím? Vím, že mé mámě pouštěli pohádky z rádia, na které se vždy velice těšila. Vím, že Cyril, ač s tím patrně sám neměl sebemenší problém, nikdy před máminýma očima nezabil žádného králíka ani jiné zvíře. Vím, že moje máma měla překrásné dětství. Stejně, jako já…
Je to dost či málo? Kolik toho víme o lidech, kteří vtiskli pečeť svého bytí nám, kteří žijeme? Nikdy jsem pana a paní Hrabcovy nepoznal, ale tím, jak ovlivnili dětství mé mámy, ovlivnili i mne.
Co zůstalo? Pár vzpomínek, které se vejdou do několika odstavců psaného textu, staré fotografie, blednoucí nápisy na náhrobním kameni, záznam v matrice… A pak něco, co nelze popsat slovy, ale co přesto lze předávat dál. Laskavost, věrnost, úcta k posvátnému řádu bytí a láska…