Totalita, strach, vina a odpuštění

Jsou témata, k nimž se člověk neustále vrací a jež se mu sama připomínají, témata, s nimiž se tak či onak musí neustále vyrovnávat, neboť v něm oslovují něco niterného, v mém případě niternou pochybnost o síle své odvahy a schopnosti čelit strachu z represe. Včera se mi toto téma opět připomnělo dokumentem o kolaboraci některých představitelů církví s komunistickým režimem.

Žijeme v době, která příliš nepřeje historické paměti a mladí lidé často vykazují dle mého názoru až neuvěřitelnou neznalost našich nedávných dějin, přestože jde o historii, která tak či onak poznamenala jejich rodiče. Jako bychom chtěli osobně i kolektivně zapomenout; a zapomínáme tak i na riziko, že pokud před něčím příliš dlouho utíkáme, zvláště pak nevědomě, hrozí nám, že se s tím nakonec opět střetneme. Platí to pro jednotlivce a platí to i pro národ či celé lidstvo. Jen jde jednou o Stín individuální a jindy o Stín kolektivní. Dotknu se tedy Stínu (v hlubinné psychologii symbol pro nepřiznané a potlačené špatné a nežádoucí vlastnosti) s nímž se vyrovnávám, a nebudu před ním prchat ani jej popírat či ignorovat. Mým Stínem je strach a to především strach z represe. Obava, že bych se v konfrontaci s cílenou a rafinovanou agresí zachoval zbaběle. Například podepsal spolupráci se Státní bezpečností… Celou tuto záležitost, stejně jako zvrácenost totalitního režimu znázorním příběhem. Jde o skutečnou událost, jež se mi přihodila v roce 1988. Byl jsem žákem osmé třídy základní školy, bylo mi čtrnáct let, a byl jsem takový tichý jedničkář. Ale také jsem už od svých jedenácti let poslouchal s rodiči zakázané zahraniční stanice jako byl Hlas Ameriky a Svobodná Evropa a měl jsem velice solidní povědomí o tom, jak ve skutečnosti probíhaly události naší nedávné minulosti, zvláště pak společenské změny v roce 1968 a následná nemilosrdná invaze vojsk Varšavské smlouvy, především (ale nejen) sovětských. Moc dobře jsem to věděl – moje maminka byla v té době s přáteli na dovolené v Rusku a vraceli se ve stopách pásů sovětských tanků… Věděl jsem, že umírali nevinní lidé… Ale zpět do roku 1988. Byl jsem vyvolán na hodině dějepisu a měl jsem mluvit o roce 1968. Odvykládal jsem všechno… doslova a do písmene tak, jak to bylo v tehdejší propagandistické učebnici dějepisu. Dostal jsem jedničku. Je to jediná jednička, za kterou se dodnes hluboce stydím a která mi neustále připomíná, jaké je to mít strach. Ani jsem se jí doma nepochlubil, zatajil jsem ji. Rozumějte: Já jsem opravdu moc dobře věděl, co jsem udělal. Měl jsem svobodnou volbu. Mohl jsem říct pravdu. Nebo říci jen několik neutrálních fakt a nechat si dát špatnou známku. To by rodiče určitě pochopili. Jenže, víte, no, ano, když, ehm… chtěl jsem se dostat na gymnázium a mí rodiče nebyli ve straně… Pro někoho by to bylo omluvou, ale pro mne nikoli. Nikomu jsem neublížil… častá fráze, mimochodem, ale ani to není omluvou. Už proto, že to není pravda. Ublížil jsem sobě. Věřím, že každý, kdo tomu strachu podlehl a tak či onak, více či méně zkolaboroval, ublížil především sobě.

Když o tom tak přemýšlím, bylo to poprvé, co můj sebeobraz dostal pořádně na frak a cítil jsem se vážně mizerně. Už tehdy. Nejde o to, že bych snad soudil z pozice dospělého tehdejší dítě.

Nutno dodat, že nástroje strachu v rukou režimu byly opravdu impozantní i v té oblasti, s níž jsem se mohl setkat osobně. Vzpomínám na propagandu, na všechna ta slova o budování socialismu a o agentech imperialismu, na dokumenty o zhýralých chartistech etc. etc… Ta slova, ty fráze jsem slýchával v osmdesátých letech, když jsem začínal rozum brát. Tlačili to do nás ve škole, zvracela to na nás televize, čišelo to z titulků novin. V padesátých letech taková slova doprovázela posílání lidí na smrt či na nucené práce do lágrů. V normalizačních letech sedmdesátých a osmdesátých je „jen” zbavovala dobré práce, možnosti studia a životní perspektivy. Dodnes, v Bělorusku například, taková slova doprovázejí rozhodnutí o ničení životů slušných lidí. A také v obchodech nebylo kakao, banány, pomeranče (ty bývaly jen před Vánoci), toaletní papír a… ale to opravdu nebylo ani zdaleka tak zlé, jako ten strach, který dokázal režim v člověku vyvolat. A to jsem se nesetkal s psychickým či fyzickým týráním, výhrůžkami a cíleným osobním nátlakem!

Někteří podlehli. Podlehli a podepsali spolupráci se Státní bezpečností, nebo jen vstoupili do KSČ, aby získali lepší práci a mohli se realizovat. Většina prostě tiše mlčela…

Neodsuzuji nikoho za to, že nebyl statečným odpůrcem režimu. Neodsuzuji mlčící většinu, neodsuzuji členy tehdejší KSČ a neodsuzuji ani tehdejší spolupracovníky StB. Nesoudím je za to, kým tehdy byli, pokud jejich základním motivem bylo přežití a vyhnutí se utrpení a nikoli prvotní záměr ublížit. Nevím, jak bych se zachoval na jejich místě. Koneckonců i svatý Petr třikrát zapřel Krista, protože měl strach. Chápu to. Co mi ale chybí, je vyrovnání se s vlastní minulostí. Ona všudypřítomná osobní i institucionální neochota přiznat svůj podíl viny a omluvit se. Požádat o odpuštění všechny, jimž bylo ublíženo – včetně sebe sama. Přestože se moje vina může ostatním jevit jako nicotná, pro mne je důležitá a proto říkám: Je mi to líto, měl jsem strach. A prosím o odpuštění sebe samého a myslím, že jsem si po těch letech už konečně odpustil. Není to špatný pocit…