AMOR VACUI

„Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou," řekl lehce zvonivým hlasem vysoký muž s dokonale souměrnou tváří, tmavými vlasy a pronikavým pohledem. Oděn byl do temně modré řízy. Z celého těla mu vycházela jasná záře, která za ním vytvářela obrys připomínající křídla. Anděl!, blesklo Marii hlavou a v téže chvíli pokorně klesla na kolena. Tohle nezvládnu! zaúpěla v duchu. Anděl. Tady. U mě. Proč? Proč já? Maria moc dobře věděla, že pošle-li Pán k někomu anděla, obrátí mu tím obvykle život naruby. Nebyla si jista, zda o to stojí. Ale neměla na vybranou. Anděl byl tu a nezdálo se, že by ji chtěl pouze pozdravit a odejít. Milostí zahrnutá... Už jen ta slova zněla nebezpečně...

„Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha." Klidný hlas anděla přerušil proud jejích zmatených a úzkostných myšlenek. „Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království nebude konce." Maria zalapala po dechu. „Jak... jak se to může stát?" zeptala se rozechvělým hlasem. „Vždyť nežiji s mužem. Tedy ještě, my s Josefem... jen jsme se trošku políbili, ale jinak nic, opravdu... Jen trošku, cudně, víš?"

„Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní;" odpověděl jí anděl. „Proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží. Hle, i tvá příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a již je v šestém měsíci, ač se o ní říkalo, že je neplodná. Neboť u Boha není nic nemožné."

Maria vnímala ta slova, ale jejich význam jí docházel teprve postupně. Duch svatý? Přítomnost samotného Boha? Copak jsem Mojžíš? povzdechla si v duchu. Nebo Elijáš? Jak mám já obcovat s Bohem? Ztuhla. Mám obcovat s Bohem jako... žena. Ta myšlenka byla šílená a přesto, nebo snad právě proto, pravdivá. Věděla to. „Hle, jsem služebnice Páně," zašeptala. „Staň se mi podle tvého slova..."

Anděl se jemně rozplynul.

V první chvíli měla Maria v hlavě jen prázdno. Ani si nepovšimla, že palčivá bolest hlavy, která ji celý den sužovala, byla ta tam. Seděla na dřevěné lavici a civěla do zdi. Po chvíli zalapala po dechu. Sestoupí na tebe Duch svatý, zazněla jí v mysli andělova slova. Pro Boha! Bože! Kdy?! Já se nezeptala kdy! Dnes? Teď? Dům byl prázdný. Rodiče se vrátí až druhý den. Dávalo to smysl. „Musím se vykoupat!" vyjekla do ticha.

Vběhla do komory pro vědro a utíkala ke studni. Stmívalo se. Nabrala vodu a odvlekla ji do domu. Zpotila se ještě víc. „Odporné vedro," povzdechla. Doufala, že Bůh počká, až bude připravena. To by se načekal, pomyslela si. Bože, počkej prosím, dokud nebudu alespoň... připravenější než teď. Svlékla se, vkročila do vědra a začala se omývat chladnou vodou. V tom horku to bylo příjemné. Modlit se! Já se zapomněla modlit! uvědomila si, když smývala z těla pot a prach. Její ústa začala odříkávat modlitby, ale do mysli se jí vtíraly jiné myšlenky... Mám pěkná ňadra a boky... běželo jí hlavou, když se dotýkala svého těla. Možná se budu Bohu líbit... Pane Bože! Na co to myslím? Já hříšná! okřikla se a modlila se ještě usilovněji. Venku zapadlo slunce.

Jaké to vlastně bude? Té myšlenky se nedokázala zbavit. Jaké to bude...?

Vystoupila z vědra a nejistým krokem odešla do postele. Lehla si. Čekala.

Možná se pletu. Možná to nebude dnes, anděl mi neřekl kdy...

Vstala. „Co mám dělat?" zasténala. Klekla si, modlila se, ale nedokázala se soustředit. Opět si lehla.

Vtom se najednou prostor kolem ní rozzářil zlatavým světlem.

„Je to tady!" vydechla Maria a neměla v té chvíli daleko k mdlobám.

Cítila, jak její nahé tělo pomalu stoupá vzhůru, jakoby je nějaké neviditelné ruce uchopily pod zády a pozvedly. Její ruce i nohy volně visely dolů. Zlatavá záře zesílila. Maria pocítila vzrušení, jaké nepoznala nikdy předtím, ani ve chvílích, kdy o samotě myslela na Josefa a laskala přitom své tělo. Toto bylo jiné. Cítila to nejen v těle, ale i v duši – vnímala to celou svou bytostí. Vznášela se nad svým lůžkem a poddávala se tomu nepopsatelně krásnému pocitu. Cítila, že je dole vlhká, ale nestyděla se. Staň se Tvá vůle, pomyslela si a pokoj se s tou myšlenkou rozzářil proudem jasného bílého Světla, které do ní vniklo. Maria vykřikla, údy se jí napjaly a celé tělo se rozechvělo v křečích rozkoše tak nesmírné, že byla téměř nesnesitelná. Její tělo zářilo a jemně pulsovalo. Cítila Jeho ve svém těle, cítila vibrující Světlo, které jí procházelo a naplňovalo ji. Bylo to stále silnější. Pak už nebylo nic než jen Světlo. Všechny smysly je vnímaly. Viděla Světlo, chutnala je i slyšela, hmatala je i cítila rozechvělým tělem. Vnímala Světlo stejnou měrou i svou duší, jež plesala nevypověditelnou radostí. Snad to byl okamžik, snad to byla Věčnost. Pak začalo Světlo slábnout, opouštět ji. Mariino tělo se pomalu snášelo na lůžko. Napětí v jejím těle se uvolňovalo a procházely jí vlny nevýslovného blaha. Záře zmizela, něžné zlatavé světlo Boží Slávy však zůstalo a v jeho objetí Maria zvolna klesala do náruče spánku...