Existuje mnoho užitečných zvířat. Některá lze chovat na farmě, na některá, není jich mnoho, stačí byt. Pomiňme slavnou povídku Šimka a Grossmana „Jak jsme chovali užitečné zvíře“ (i když i miniprasátka jsou dnes již v bytech chována jako mazlíčci) a zaměřme se na užitečná zvířata, která v bytech skutečně chovat lze. Kočka je, co se praktické užitečnosti týče, poněkud sporná (ovšem velmi užitečná je jako zdroj psychohygieny, což platí o všech ostatních zvířecích miláčcích chovaných s láskou), i když kočka Tygřa jedné mé kamarádky by dokázala vyškrábat oči jakémukoli nechtěnému vetřelci. Pes je užitečný, pokud to není takové to chlupaté nic chráněné výstrahou „POZOR PES – NEZAŠLÁPNĚTE HO!“ Pořádný pes s sebou nese pocit jistoty a bezpečí. Když tak přemýšlím o užitečných živočiších v bytě, napadá mě z hlediska pozitivního praktického efektu už pouze jediný: Pavouk…
Mám pavouky rád. Ne tolik, jako třeba kočky, psy, potkyše nebo hady, ještěry, žáby… ale rád je mám. Jsou elegantní, tvořiví a nesou s sebou temné vědomí prvohorního dávnověku. Jsou velice, velice gothic. Chovám nějaké sklípkany, rád se na ně dívám, vzbuzují ve mně poněkud respekt, ale o těch zde psát nechci. Budu psát o pavoucích domácích, v mém případě (patrně) o plachetnatkách. Pavouci byli v mém bytě vždy, byli tam už když jsem se do něj v roce 2002 nastěhoval. Během předjaří roku 2003 se na záchodě, v rozích podél dveří, usadily dvě pavoučí samice a byly tam. Sedával jsem v té době na záchodě obzvláště rád. Hleděl jsem na ně, občas je přikrmil malým cvrčkem a také jsem je pojmenoval. Ta vlevo byla Thelma, vpravo byla Louise. V té době u mě nakrátko bydlela kamarádka. Pavouci jí nevadili. Vzpomínám si na výměnu SMSek, která proběhla, když jsem byl v práci: ONA: „Víš, že máš doma mravence?“ JÁ: „Vím. Co myslíš, že jedí pavouci?“ ONA: „Aha! Ekosystém!“
Obě pavoučice po nějaké době vytvořily kokonky a z nich se vylíhla pavoučí drobotina. Opatrně jsem je tehdy nabíral a roznášel po celém bytě, aby se nepožrali mezi sebou, ale naopak získali životní prostor k seberealizaci. Není to tak bláznivé, jak to vypadá. Pavouk je opravdu velmi užitečné zvíře. Už tehdy jsem choval nějaká terarijní zvířata a občas mi zdrhl nějaký ten cvrček. Od doby, kdy jsem rozšířil po bytě pavouky, žádný cvrček už svým nekonečným cvrkáním po nocích neprudil mou rozdrážděnou mysl. Také mravenci byli drženi pavouky na uzdě, stejně jako stínky, octomilky, mouchy a jiná drobná létavá i nelétavá domácí havěť. Jedinou nevýhodou v bytě rozmnožených pavouků jsou pavučiny. Nové jsou krásné, staré už méně. Ale pro pořádného člověka není problém je, zešednou-li, zlikvidovat jediným pohybem smetáku. Nepořádnému člověku je to pochopitelně jedno (a pravidelní čtenáři tohoto blogu jistě vědí, do které kategorie spadám).
Tak jsem tedy měl byt plný pavouků, povětšinou potomků Thelmy a Louise (které uhynuly v zimě roku 2003). Pavouci odváděli svou užitečnou činnost a nevadili mi. Já jsem povětšinou nevadil jim. Paráda. Byl jsem hrdý na své rozhodnutí rozptýlit pavoučí drobotinu po bytě. Dokonce na to přišla řeč při rozhovoru s klientem. Řekl mi tehdy (bylo to v době poměrně krátce předtím, než jsem poznal svou přítelkyni), že měl kdysi ve svém bytě velkého pavouka u okna a jeho přítelkyně jej chtěla dát pryč, protože se jí tam nelíbil. „Necháš ho tam!“ řekl jí rezolutně. „Chytá mi tu mouchy!“ Pochválil jsem jej, že si tak mužně prosadil svou…
Jak říkám, pavouk je všestranně užitečné zvíře, zvláště pak ve větších počtech, dokud… dokud nezjistíte, že vaše přítelkyně trpí arachnofobií. Což se stalo právě mně. Je pozoruhodné, že moje přítelkyně má pro blízké setkání třetího druhu s pavoukem zcela specifický druh výkřiku (což je dobře, protože se jí nemusím ptát, co se stalo, vyjekne-li tímto způsobem). Prostě jsem se dostal do situace, kdy jsem musel uskutečnit myšlenkový experiment a položit na jednu misku pomyslných vah pavouky a na druhou přítelkyni. Přítelkyně převážila…
Kdybych nyní tvrdil, že jsem řešil nějaké kruté vnitřní dilema, kecal bych. Přeci jen mám svou partnerku raději než pavouky. Otázka zněla: Co s nimi a kam s nimi. Nerad zabíjím pavouky. Občas se mi stalo, že jsem nějakého zabil nešťastnou náhodou a byl jsem z toho vždy smutný. Takže pavouky ve svém bytě postupně nacházím, odchytávám a odnáším ven (když je venku slušně, pouštím je z okna, když ne, dávám je do květináčů na chodbě domu). Jenže – dovedete si představit, jaká je to práce? Pavoukům se ode mě nechce (a není divu). Někdy se nenechají chytit a zalezou do nějaké škvíry. Přítelkyně je pak nervózní z toho, že nablízku je „obrovský pavouk“ (rozumějte – pavouček jak nehet malíčku (i s nožičkami); strach má velké oči, zvláště pak u fobiků). A tak to jde den za dnem. Pavouci z mého bytu mizí tak, jak postupují práce a jsou odkrývány různé dosud neprozkoumané úkryty. Již brzy nadejde doba, kdy bude v bytě nastražen jed na mravence, neboť se díky nepřítomnosti přirozeného nepřítele zákonitě rozmnoží. Křehký ekosystém se zhroutí a bude muset nastoupit lidská regulace, jedy, chemie… Přijmu to, smířím se s tím, opravdu mám svou přítelkyni raději než své domácí pavouky. Ale nyní jim takto alespoň vzdám hold, i když vím, že tento příspěvek nikdy číst nebudou: „Byl jsem s vámi rád, těšili jste mě svou přítomností a byli jste součástí mého života, který jste obohatili. Odváděli jste dobrou práci. Nyní musíte odejít, ale nezapomenu na vás. Šťastnou cestu…“