AMOR VACUI - zápisky z cesty

Čtvrtého března se ke mně nastěhovala přítelkyně. Vlastní stěhování vlastně ani nebylo tak hrozné. Jasně, jsem z toho utahaný (doslova), ale nebyli jsme na to s přítelkyní sami. Velký kus práce odvedl profesionální stěhovák. Vidět, jak ten hubený vysoký mladý muž bez problémů vynáší na zádech dvě krabice plné knih (mně se nepodařilo tu krabici ani nadzvednout) bylo téměř mystické. Člověk si vzpomene na výjimečné lidské výkony mých oblíbených horolezců... Pomohli i dva přátelé mé přítelkyně a můj dobrý kamarád. Díky vám všem!

Horší, než ten samotný den D bylo to, co mu předcházelo. Byla to krize, krize moje i krize mé přítelkyně. Oba jsme se pustili do naprosto zásadní změny v našich dosavadních životech a přestože nás pojí láska, nebylo to ani pro jednoho z nás snadné. Moje přítelkyně byla zvyklá na své prostředí, svou samotu, svá zamilovaná místa, na město, v němž se narodila a které opouští. Ale nechci zde mluvit za ni, řeknu jen, že jsem s ní po celou dobu hluboce cítil, vnímal, jak to celé prožívá, a byl s ní, třebas i na dálku, nakolik to jen bylo možné. Rozumím jí a chci udělat všechno proto, aby domov, který si zvolila, jí byl skutečným domovem....

Ale zde chci napsat o krizi své, o tom, jak jsem to všechno prožíval já. Přestože prostředí, v němž jsem žil, bylo více doupětem nežli obydlím člověka, bylo to moje doupě a byl jsem na ně zvyklý. Člověk si zvykne na ledacos, a což teprve kojot. A zvyk je, jak známo, železná košile. Ne snad, že by mi chybělo brodění se v balastu, špatně vyprané oblečení (pokud vůbec), přetékající popelníky a špinavé zdi. Možná mi budou trochu scházet zdi polepené různými obrázky z kalendářů a časopisů, ale sám cítím, že doba vnějšího chaosu už pominula, protože již neodráží chaotický stav mé duše. Přesto všechno s sebou tato změna přinesla krizi, protože nevědomí trvá podstatně déle, než se adaptuje na novou situaci, nežli to trvá vědomí. Například až po půl roce od smrti maminky se mi o ní začaly zdávat (dost drsné) sny. Tak to prostě je. Změna potřebuje čas k tomu, aby byla zažita, strávena, zpracována. Říká se tomu transformace. Patrně máte podobnou zkušenost...

Nejhorší byly poslední dny před dnem D. Snažil jsem se ze všech sil připravit byt, kromě toho fungovat v práci a komunikovat se svou přítelkyní. V sobotu jsem vedl celodenní workshop týkající se zavádění standardů kvality sociální péče v naší organizaci. Začal jsem tím, že jsem zaspal... Soudím, že vše proběhlo celkem standardně, i když mé nasazení krutě omezovala už docela regulérní deprese. Jeden můj kolega a přítel mi druhý den v průběhu stěhování napsal SMSku, že jsem se na tom workshopu tvářil jako sedm neúrodných let a zakončil ji otázkou, zda se neumím aspoň trochu kontrolovat. Od přítele to zabolelo. Hodně. Ano, patrně na mně skutečně bylo vidět, že jsem za hranicí svých psychických sil. Ale to je jen takové postesknutí. Bylo mi fakt hrozně. Doma jsem si večer chvíli popovídal s přítelkyní, ale za moc to nestálo. Neměl jsem sílu ani se pohnout, natož pak mluvit. Krize dostoupila vrcholu. Zde udělám odbočku: Krize může být skutečně spjata i s událostmi pozitivními či radostnými, jako je třeba svatba, výhra v loterii a podobě. Krize je příznakem změny. A každá krize v sobě nese silný transformační aspekt: je-li využita, posune člověka hodně daleko v jeho vývoji.

V neděli ráno jsem opět zaspal, ale nikterak tragicky, stihl jsem ještě vyvenčit Elišku a koupit kafe a něco k jídlu. Pak to vypuklo. Stěhovací náklaďák přijel, vystoupila přítelkyně, objali jsme se, políbili a všechna ta úzkost a deprese zmizely. Čekání skončilo, přišla úleva. Kdyby mi nepřišla ta nehezká SMSka od mého kamaráda, nebyl by tento den zkalen vůbec ničím, ale i to se asi mělo stát – jako memento, že lidem nemusí být jasné, čím procházím, nebo je to ani nebude muset zajímat (jako třeba moji šéfku a její "Výkazy!!!"). Nyní sice máme byt plný věcí a nábytku, které je třeba rozestavit, umístit uspořádat..., ale cítím se dobře. Vím, že krize související s touto životní změnou bude ještě dobíhat, že přijdou další krize a problémy, že nebudeme mít na růžích ustláno, ale je mi dobře. Dnes mám narozeniny a dostal jsem překrásný dárek. Dárek, na který už nikdy nezapomenu.

Cítím radost, ale i nesmírný závazek. Pocit odpovědnosti, jaký jsem dosud nikdy nepoznal. Ještě před rokem jsem ani příliš nepočítal s nějakým vážným (a vlastně ani nevážným – nejsem ten typ) vztahem. Před rokem byla neděle a já žil jen svou prací, koníčky a chaosem doma. Nyní je všechno úplně jinak...

Je noc, přítelkyně spí v sousedním pokoji a já v duchu šeptám sám sobě:

"Kojote, dnes je Ti dvaatřicet a patrně jsi dospěl..."

linkuj.cz vybrali.sme.sk