Jan Wolfgang Goethe: Král duchů

Dnes nabízím k přečtení sugestivní Goethovu báseň o tom, že děti bychom měli brát vážně. Skutečnost, že MY něco nevidíme, ještě neznamená, že TO neexistuje…

Jan Wolfgang Goethe: Král duchů.

Ký pozdní to jezdec větrem a tmou?

Otec to s dítětem domů jedou;

synáčka milého v náručí má

a tiskne a hřeje a objímá!

“Mé dítě, což úzkostně tak se děsíš?” –

“”Tatíčku, což krále duchů nevidíš?

Hle, krále se srstí a s korunou!”” –

“Mé dítě, jen vodní to páry jsou.”

‘Pojď, dítě milé, pojď ke mně sem!

Zde krásně spolu pohrajem;

má louka je pěkná, květnatá,

a máti moje má šat ze zlata.’

“”Ach táto, tatíčku, slyšíš-li nyní,

jaké mi král sliby tajně činí?”” –

“Spokoj se, mé dítě, a bázně nech;

suchéť to listí šumí po sadech.”

‘Pojď, dítě zlaté, pojď jen se mnou,

mé dcerky ti pilně sloužit budou;

mé dcerky. ty v noci tance mají,

ve spánek tě tancujíc uzpívají.’

“”Ach táto, tatíčku, což nevidíš

těch dcerek králových tam vody blíž?”” –

“Vidím, vidím to, mé dítě milé:

vrby jsou to šeré a vyhnilé.”

‘Aj, rád tě mám, jsi švarný, musím tě mít;

a sám-li nepůjdeš, chci síly užít.’ –

“”Ach táto, tatíčku! Již po mně sahá,

král duchů již v moci své mne má!””

I hrůza jest v otci a dává se v cval,

své úpící dítě v náručí jal;

přijíždí do dvorce v mysli traplivé,

leč dítě v náručí již – neživé.

Přel. Karel Jaromír Erben.

(Čítanka pro pokračovací kursy při školách měšťanských, v Praze nákladem J. Otty, 1908; s. 57-58; pozn. text nebyl upraven dle současných pravopisných norem)

Zapátrejte v paměti a ponořte se do svých nejstarších vzpomínek. Snad si vzpomenete na podivné věci, které vám dospělí nevěřili…

A až uslyšíte z dětských úst, že pod postelí je bubák, pokuste se místo mávnutí rukou raději zbystřit zrak!

V dalším pokračování knihomolského seriálu poznáte S. K. Neumanna nikoli jako zpitomělého autora “Rudých zpěvů”, ale jako mladého perspektivního neopohana!