Znám různé druhy ticha. Ticho, ač svou podstatou a vymezením neslyšné, lze vnímat, cítit, prožít… Uvědomil jsem si to jednoho dne, když jsem uklidil a pak si sedl do křesla, zapálil si cigaretu a odpočíval. Ticho uklizeného pokoje zní jinak, než ticho nepořádku. Ticho nepořádku je zlověstné, dusivé ticho. Ticho prachu, špíny a špatného svědomí. Mučivé ticho odevzdanosti, samoty a rozkladu. Ticho, které týrá, ubíjí a nelze je přehlušit ani tím nejhlučnějším bigbítem. Je to ticho číhající v každém ze zaprášených koutů, ve vajglu na koberci, ve špinavých ponožkách. Tehdy, když jsem uklidil, poznal jsem jiné ticho. Ticho pořádku. Jasné a prozářené ticho klidného odpočinku, lahodné ticho, o němž někteří říkají, že je nejkrásnější hudbou. Pustíte-li si v takovém tichu hudbu, cudně jí ustoupí a dovolí jí zaznít v její kráse. Takové je ticho uklizeného pokoje. Ale existují i další ticha. Například nehybné ticho. Potkáte je v místech, kde se již po desetiletí nic nezměnilo. Je to ticho zaprášených regálů plných knih, ticho opuštěných domů, ale i kostelů a chrámů – tam se mění v ticho posvátné.
Potkáte je na místech, kde vládne starobylý řád a tradice – bez ohledu na to, zda je to byt starce, jenž dožívá v neměnném rytmu svých dní, či ticho svatyně, archivu nebo hřbitova. Je to ticho, jež si nepřeje býti rušeno. Vyžaduje šepot, ohleduplnost a vlídné zacházení, jinak hrozí krutým trestem přízraků minulosti, jež v sobě ukrývá. Podobné je mu ticho lesů a hor, alespoň těch, které si člověk příliš nepřizpůsobil svým potřebám. Toto ticho je ale prozvučené jeho obyvateli a je na rozdíl od toho předešlého čerstvé,- patří k němu vítr a déšť. Je to tedy ticho pohyblivé, proměnlivé, ale stejně tajemné a opatrné na nepatřičné zvuky, jako ticho nehybné. Existuje též ticho úzkosti a beznaděje. Je to ticho starobinců, pokojů umírajících, nemocnic, pohřbů, ale i ticho uprchlických táborů a myslím, že toto ticho navštěvuje i cely smrti. Je to druh ticha, který nepřipouští smích, dovoluje ale vzlyky, výkřiky zoufalství a bolesti, pláč i slova útěchy, modlitby a rituály spjaté se smrtí. Je to ticho, které nepřipouští opravdovou radost, ale falši, milosrdným i nemilosrdným lžím rádo popřává sluchu. Takřka podobné je i ticho žalu a deprese, to však nemá rádo větší společnost – nejlépe se cítí, obklopuje-li jen samotného trpícího. A nesmíme zapomenout ani na ticho děsu. Mrazivé ticho, milující tmu a osamělá místa. Ticho zajíknutí se a husí kůže. Takové ticho připouští jen bušící srdce a rádo ustoupí pouze výkřiku hrůzy, dotkne-li se zezadu ramene chladná cizí ruka. Známe též ticho spánku, jež miluje pravidelný dech, tikání budíku a chůzi po špičkách. Je to milé a vlídné ticho, chováme-li se k němu patřičně. Je i ticho meditace či pohroužení. To je vnitřní ticho. Je-li skutečné, nepohne jím žádný zvuk či jiný podnět. Je ticho nirvány, konečného bezeslovného poznání světa i sebe sama. Je to ticho plné, bohaté a bytostně živoucí. Alespoň je za takové pokládám, neboť jsem k němu dosud nedospěl. Podobné, ale snadno narušitelné je ticho učenců. Miluje šustění obracených stránek knih a škrábání pera po papíru a řekl bych, že ač je dosti staromilské, dokáže se s jistým sebezapřením smířit i s klapotem psacího stroje či klávesnice počítače. Podobá se tichům řemeslníků, pracujících ve své dílně. Taková ticha pak povolují zvuky k řemeslu náležející a ustoupí i drobnému pobrukování. Velmi svérázné je ticho starých hodinářů, shrbených po léta nad svou prací. Ticho, které mám obzvláště rád, je ticho nočního města. Toto ticho připouští občasný hluk projíždějící tramvaje či taxíku, zahalekání opilcovo či hudbu, doléhající svými nejhlubšími a nejtemnějšími tóny z rockového klubu až na ulici. Je to ticho spánku spořádaných lidí, kteří ráno vstávají do práce, ticho prostitutek u hotelu, čekajících v chladnu na prachatého cizince. Je to ticho tajemné, s příchutí zakázaného ovoce, ticho, skrývající v tmavých koutech hrozbu zločinu. A přesto či spíše právě proto je tak dráždivé a opojné – jako víno, drogy a zapovězená láska, jež v něm často nacházejí své útočiště. Znám také ticho osamělců. To rádo ustoupí zvukům samomluvy, i nějaké té písni nechá zaznít, jen cizí hlas, hlas hosta je narušuje a dráždí. Je to žárlivé ticho, obklopující osamělce jako chorobně starostlivá matka. Chce jej mít jen a jen pro sebe. Zažil jsem však i ticho lásky. Obklopuje milence, mlčky se držící za ruku, věrné přátele sedící v zapadlém baru, nikým nerušeni v rozumějícím mlčení, ticho matky, bedlivě střežící své spící dítě. Je to ticho, které spojuje ty, kteří nepotřebují slova k pocitu vzájemné blízkosti, je to ticho radostného souznění. Může být obklopeno různými zvuky zvenčí, pohlcuje je a činí bezvýznamnými. Opakem je zlé ticho sváru. Je to ticho po hádce, ticho tiché domácnosti, ticho uražené, vyčítavé a nevlídné. Někdy je natolik nesnesitelné, že nutí k výkřiku, k třesknutí rozbité vázy, k bouchnutí dveřmi, k aktu vzdoru – je to však velmi mocné ticho, umí všechny zvuky zdusit a nenechat se jimi rušit. Je to kruté a sadistické ticho, které rádo navozuje pocit bezvýchodnosti, zoufalství a mění se potom v ticho žalu či deprese. Nezapomeňme ale také na ticho napjatého očekávání, ticho, které se rozhostí po zacinkání lžičky o skleničku, ticho okamžiku, kdy dirigent pozvedne taktovku, ticho člověka čekajícího důležitý hovor či studentů před zkouškou. Často nastává po příchodu významné osobnosti. Je to ticho, které bytostně touží být přerušeno něčím důležitým – a je mu celkem jedno, zda to, co je přeruší, bude dobré nebo zlé. Jen to nesmí být průměrné a nezajímavé. To se pak uraženě stáhne a změní se v nespokojený šepot. Existuje tolik druhů ticha, kolik si jen dokážeme představit.
Ale ještě jedno předůležité ticho zbývá k připomenutí. Jediné ticho, které nebude nikdy narušeno, neboť je to ticho absolutní.
Ale ještě jedno předůležité ticho zbývá k připomenutí. Jediné ticho, které nebude nikdy narušeno, neboť je to ticho absolutní.
Ticho, které, na rozdíl od všech ostatních, není vnímáno…