AMOR VACUI - zápisky z cesty
Jaroslav A. Polák - Kojot hrající si na filosofa
"The shortest distance between two points is under construction." Noelie Altito
"The shortest distance between two points is under construction." Noelie Altito
Otestoval jsem se:
Další zajímavé testy:
Osobnostní typ ve vztazích, orientační IQ test (ale mám dlouhé vedení!), politický kompas, horoskop
středa, 7. února 2007
Básník, který je ochoten pokračovat až do konce pěšky, se stává obětí společnosti, která ho vykazuje jako nežádoucího. Ruší. Je pokládán za flákače, do kterého vráží lidé, kteří si všichni myslí, že vědí, kam jdou. Představuje řád v podobě nezřízenosti. Aristokrata s tváří anarchisty. Mrzouta, který kazí taneček.
Jean Cocteau
Jednoho ospalého letního odpoledne seděl Kojot na Nádraží a díval se, jak mu ujíždějí vlaky. Vždy, když nějaký ujel, ptal se sám sebe: Byl tento Ten poslední? Byl to už konečně Ten poslední?
A vlaky ujížděly dál a dál.
Jean Cocteau
Jednoho ospalého letního odpoledne seděl Kojot na Nádraží a díval se, jak mu ujíždějí vlaky. Vždy, když nějaký ujel, ptal se sám sebe: Byl tento Ten poslední? Byl to už konečně Ten poslední?
A vlaky ujížděly dál a dál.
Kojot za nimi smutně hleděl a tichounce, jen tak pro sebe, vyl. Bylo mu teskno. Když konečně zjistil, jak se zbavit svého prokletí, pochopil, že zbývá jen čekání. Vzpomínal na všechny životy, na všechny masky, jimiž byl, a na zlomyslné taškařice, které natropil. Po celý život byl neklidným a netrpělivým kojotem činu a čekání jej mučilo. Musel se teprve učit tomu, že i čekání je činem.
Kojot byl již dlouho stižen zlou kletbou. Nebo si to alespoň myslel, což je totéž. Pro tu kletbu dokonce někdy zapomínal, že je Kojot, a myslel si, že je tím, jehož masku si právě nasadil. Dlouho se dokonce pokládal za spisovatele, který si o sobě myslí, že je Kojot, a přemýšlel o nápadu napsat příběh o kletbou stiženém Kojotovi, který zapomněl, kým skutečně je.
Počátkem léta však přišla Vize. Přišla krátce poté, co dokončil jednu ze svých taškařic, díky níž si opět uvědomil, že není spisovatelem, ale Kojotem, jehož stihlo to děsné prokletí. Navštívila jej v Podsvětí, v němž tehdy pobýval; Podsvětí je ostatně již od věků krajinou mnoha prapodivných setkání... Nejprve ani nedokázal Vizi uvěřit a skučel, aby přehlušil její slova. Ale Vize byla silná a nenechala se odbýt. Vzala si jej stranou, pohlédla mu zpříma do očí a pravila: Tvá kletba skončí ve chvíli, kdy ti ujede Ten poslední vlak. Když konečně uvěřil, že Vize mluví pravdu, zakousl se do Naděje, jíž se mu tak dostalo, a její krev mu dodala něco sil k tomu, aby opět vystoupal vzhůru do světa lidí. Tam se mu ale Naděje vysmekla a utekla. Zůstal opět sám, ale tentokrát měl cíl, k němuž se mohl upnout – Ten poslední vlak. Vyklepal tedy blechy z kožichu, vzkojotil se a vypravil se na Nádraží. Když spatřil všechny ty vlaky, pochopil, že to nebude tak jednoduché, jak si myslel. Ve chvílích, kdy povzbuzen Vizí a krví Naděje stoupal k povrchu, předpokládal, že oproti cílům, jež před sebe dříve kladl, bude dosažení tohoto cíle poměrně snadné. Ve dnech, kdy věřil, že je spisovatelem, toužil po ohlasu. Jindy zase propadl maskou vyvolané ilusi, že je mágem, a toužil po zasvěcení a Velikém díle. Celé roky strávil touhou po dívce, do níž byl právě zamilovaný, a jež se mu zdála zoufale nedostupná. Nyní, kdy již nebyl spisovatelem, mágem a nebyl ani zamilovaný, zjistil, že získání dívky, zasvěcení a ohlasu by bývalo bylo mnohem snazší, než čekání na Ten poslední vlak. Přemýšlel také, jaký Ten poslední vlak vlastně bude. Doufal, že bude zcela určitý a jedinečný. Ale co když jej nakonec přeci jen nepoznám? ptal se sám sebe. Co když mi ujede, nebo dokonce již ujel, a já to nepoznal a jsem prokletým Kojotem, zajatým ve světě lidí a bolesti, jen z pouhé nevědomosti?
Bylo to drásavé.
Prokletí bolelo. Někdy bolelo tak strašně, že zatemňovalo mysl. Byly doby, kdy věřil, že mu pomohou čarodějné lektvary lékařů. A vskutku mu pomáhaly, ale jen z té největší temnoty. Kletbu sejmout nedokázaly. Pátral též po zlosynu, který na něj kletbu seslal, ale marně. Chvílemi cítil, že ji na sebe dokonce seslal sám v době, kdy si předsevzal přechytračit sám sebe. Docela by to do sebe řekl...
Seděl tedy na Nádraží, pozoroval odjíždějící vlaky, čekal, hrál si se svými maskami, kouřil tabák a smutnil. Čas od času si nasadil některou z masek a někoho přechytračil, ale bolavou nespokojenost, kterou cítil, to nezmírňovalo. Jeho cíl – Ten poslední vlak, jenž odveze kletbu kamsi daleko za obzor – se postupně měnil v cosi neurčitého, mlhavě nejasného, v krutý žert zlomyslné podsvětní Vize. Kojot dokázal ocenit každou zlomyslnost a tak se na Vizi nezlobil. Léto plynulo nezadržitelně vstříc podzimu...
V době, kdy listí začínalo žloutnout a měnit krajinu v sešívaný plášť, sedával na Nádraží už jen ze zvyku. Podivil se, když najednou ucítil, že je mu tam dobře.
Pozoroval lidi pobíhající podél vlaků, nechal se dojímat loučeními milenců, čas od času tiše poseděl s nějakým bezdomovcem. Vlaky odvážely cestující k jejich cílům – k lidským cílům. Kojot seděl cíleně a bezcílně, nechával sebou proplouvat obrazy, myšlenky, smutky i radosti a poznal, že je to v pořádku. Že život, radost, štěstí, láska či zdraví jsou v pořádku a smrt, smutek, prohra, nenávist či nemoc jsou také v pořádku. Úspěch i neúspěch, pokrok i ustrnutí, paměť i zapomnění... Najednou věděl, že dokonce i zapomnění poznání, jež se v něm v těch dnech zrodilo, a opětovné podlehnutí temnotám bude v pořádku, přijde-li.
Poznal, že každý z ujíždějících vlaků je Ten poslední.
A vlaky ujížděly dál a dál...
Kojot byl již dlouho stižen zlou kletbou. Nebo si to alespoň myslel, což je totéž. Pro tu kletbu dokonce někdy zapomínal, že je Kojot, a myslel si, že je tím, jehož masku si právě nasadil. Dlouho se dokonce pokládal za spisovatele, který si o sobě myslí, že je Kojot, a přemýšlel o nápadu napsat příběh o kletbou stiženém Kojotovi, který zapomněl, kým skutečně je.
Počátkem léta však přišla Vize. Přišla krátce poté, co dokončil jednu ze svých taškařic, díky níž si opět uvědomil, že není spisovatelem, ale Kojotem, jehož stihlo to děsné prokletí. Navštívila jej v Podsvětí, v němž tehdy pobýval; Podsvětí je ostatně již od věků krajinou mnoha prapodivných setkání... Nejprve ani nedokázal Vizi uvěřit a skučel, aby přehlušil její slova. Ale Vize byla silná a nenechala se odbýt. Vzala si jej stranou, pohlédla mu zpříma do očí a pravila: Tvá kletba skončí ve chvíli, kdy ti ujede Ten poslední vlak. Když konečně uvěřil, že Vize mluví pravdu, zakousl se do Naděje, jíž se mu tak dostalo, a její krev mu dodala něco sil k tomu, aby opět vystoupal vzhůru do světa lidí. Tam se mu ale Naděje vysmekla a utekla. Zůstal opět sám, ale tentokrát měl cíl, k němuž se mohl upnout – Ten poslední vlak. Vyklepal tedy blechy z kožichu, vzkojotil se a vypravil se na Nádraží. Když spatřil všechny ty vlaky, pochopil, že to nebude tak jednoduché, jak si myslel. Ve chvílích, kdy povzbuzen Vizí a krví Naděje stoupal k povrchu, předpokládal, že oproti cílům, jež před sebe dříve kladl, bude dosažení tohoto cíle poměrně snadné. Ve dnech, kdy věřil, že je spisovatelem, toužil po ohlasu. Jindy zase propadl maskou vyvolané ilusi, že je mágem, a toužil po zasvěcení a Velikém díle. Celé roky strávil touhou po dívce, do níž byl právě zamilovaný, a jež se mu zdála zoufale nedostupná. Nyní, kdy již nebyl spisovatelem, mágem a nebyl ani zamilovaný, zjistil, že získání dívky, zasvěcení a ohlasu by bývalo bylo mnohem snazší, než čekání na Ten poslední vlak. Přemýšlel také, jaký Ten poslední vlak vlastně bude. Doufal, že bude zcela určitý a jedinečný. Ale co když jej nakonec přeci jen nepoznám? ptal se sám sebe. Co když mi ujede, nebo dokonce již ujel, a já to nepoznal a jsem prokletým Kojotem, zajatým ve světě lidí a bolesti, jen z pouhé nevědomosti?
Bylo to drásavé.
Prokletí bolelo. Někdy bolelo tak strašně, že zatemňovalo mysl. Byly doby, kdy věřil, že mu pomohou čarodějné lektvary lékařů. A vskutku mu pomáhaly, ale jen z té největší temnoty. Kletbu sejmout nedokázaly. Pátral též po zlosynu, který na něj kletbu seslal, ale marně. Chvílemi cítil, že ji na sebe dokonce seslal sám v době, kdy si předsevzal přechytračit sám sebe. Docela by to do sebe řekl...
Seděl tedy na Nádraží, pozoroval odjíždějící vlaky, čekal, hrál si se svými maskami, kouřil tabák a smutnil. Čas od času si nasadil některou z masek a někoho přechytračil, ale bolavou nespokojenost, kterou cítil, to nezmírňovalo. Jeho cíl – Ten poslední vlak, jenž odveze kletbu kamsi daleko za obzor – se postupně měnil v cosi neurčitého, mlhavě nejasného, v krutý žert zlomyslné podsvětní Vize. Kojot dokázal ocenit každou zlomyslnost a tak se na Vizi nezlobil. Léto plynulo nezadržitelně vstříc podzimu...
V době, kdy listí začínalo žloutnout a měnit krajinu v sešívaný plášť, sedával na Nádraží už jen ze zvyku. Podivil se, když najednou ucítil, že je mu tam dobře.
Pozoroval lidi pobíhající podél vlaků, nechal se dojímat loučeními milenců, čas od času tiše poseděl s nějakým bezdomovcem. Vlaky odvážely cestující k jejich cílům – k lidským cílům. Kojot seděl cíleně a bezcílně, nechával sebou proplouvat obrazy, myšlenky, smutky i radosti a poznal, že je to v pořádku. Že život, radost, štěstí, láska či zdraví jsou v pořádku a smrt, smutek, prohra, nenávist či nemoc jsou také v pořádku. Úspěch i neúspěch, pokrok i ustrnutí, paměť i zapomnění... Najednou věděl, že dokonce i zapomnění poznání, jež se v něm v těch dnech zrodilo, a opětovné podlehnutí temnotám bude v pořádku, přijde-li.
Poznal, že každý z ujíždějících vlaků je Ten poslední.
A vlaky ujížděly dál a dál...
středa, 7. února 2007 | rubrika: Povídky a příběhy |
Tvorba tohoto blogu vyžaduje čas, práci a něco peněz, ale dělám to rád a s chutí. Nicméně pokud jste tu rádi, oceňte moji práci čas od času tím, že podpoříte libovolnou částkou projekt Praga-Haiti nebo sluneční školu Surya. Děkuji.
Co četli ostatní?
Komentáře
DISKUSE MŮŽE BÝT MODEROVANÁ
PŘÍSPĚVKY BUDOU V TOM PŘÍPADĚ AUTOREM WEBLOGU SCHVALOVÁNY RUČNĚ
CHCETE-LI VÍCE INFORMACÍ O TOM, JAK TO FUNGUJE, KLIKNĚTE.
Nechcete diskutovat, ale nadávat mi? Zabanoval jsem vás?
Jen mi to všechno hezky řekněte: TADY
PŘÍSPĚVKY BUDOU V TOM PŘÍPADĚ AUTOREM WEBLOGU SCHVALOVÁNY RUČNĚ
CHCETE-LI VÍCE INFORMACÍ O TOM, JAK TO FUNGUJE, KLIKNĚTE.
Nechcete diskutovat, ale nadávat mi? Zabanoval jsem vás?
Jen mi to všechno hezky řekněte: TADY
[1] (aTeo - WWW) Vloženo 29.08.2007, 17:48:30 x
Ale nakonec jsi přece jenom nastoupil... ;)[2] (Liška - Mail - WWW) Vloženo 31.08.2007, 20:06:40 x
Sdělení "Tvá kletba skončí ve chvíli, kdy ti ujede Ten poslední vlak" mi hodně silně připomíná moje sny v depresi; ty, co byly o honění vlaku, doběhnutí vlaku. Pochopila jsem z nich, že dohonit ve snu vlak znamená nejet sám za sebe a po svém.
Jinak: zas a znova nepřestanu žasnout, jak metaforické vyprávění dokáže působit a jak ho pochopím celkověji, než kdybys vykládal striktně, věcně, suše, diagnosticky apod.
[3] (Kojot - Mail - WWW) Vloženo 01.09.2007, 11:36:28 x
2 aTeo: Nastoupit do vlaku a nenastoupit do vlaku je totéž. Katz!
2 Liška: Vždy mě okouzlí, jak jsou v hlubinách zkušenosti lidí obdobné. Čím více se dotýkáme archetypů, tím více se blížíme lidství jako takovému. Lidé by si měli více povídat o svých snech a představách...
[4] (Barča ) Vloženo 14.12.2011, 20:01:00 x
Moc pěkné!Vlaky jezdí stále, jen nás na té trati občas nemile překvapí výluky.[5] (Kojot - WWW) Vloženo 14.12.2011, 21:13:17 x
Vtip je v tom být na cestě a přitom neopustit nádraží. Potom na výlukách nezáleží ;-)[6] (Barča ) Vloženo 14.12.2011, 21:24:02 x
Vidím to jinak. Nádraží je iluze a cesta je cíl. :-)[7] (Kojot - WWW) Vloženo 14.12.2011, 21:30:55 x
Ne ne, cesta je iluze a nádraží je cíl! :-)))[8] (Barča ) Vloženo 14.12.2011, 21:40:51 x
Nádraží i cíl jsou iluze. Je jen cesta, která může být nádražím i cílem.[9] (Kojot - WWW) Vloženo 14.12.2011, 22:02:49 x
Barčo, neber mi moje nádraží, můj jediný pevný bod v životě! :-D[10] (Barča ) Vloženo 14.12.2011, 22:09:35 x
Je dobré být sám sobě nádražím i cestou, která je zároveň cílem. Vyhovuje? :-)[11] (Kojot - WWW) Vloženo 15.12.2011, 08:19:21 x
Ono je to beztak nevýslovné. Symboly nelze redukovat na znaky.[12] (Barča ) Vloženo 15.12.2011, 08:24:58 x
To bylo spíše zenové pojetí. A vlastně jsme se dostali opět k Vašemu komentáři:
„Vtip je v tom být na cestě a přitom neopustit nádraží“
Ale v těch následujících komentářích jsme probrali možnosti a různé úhly pohledu.
Všechna pole jsou nepovinná.
Vaše IP adresa nebude veřejně zobrazena.
Číslo v hranatých závorkách vytvoří odkaz na daný komentář.
Avatar friendly.
Vaše IP adresa nebude veřejně zobrazena.
Číslo v hranatých závorkách vytvoří odkaz na daný komentář.
Avatar friendly.
MÁTE DOMA MÍSTO PRO DALŠÍ DUŠI?
PODPOŘTE UŽITEČNÝ PROJEKT!
Amor Vacui by Jaroslav A. Polák is licensed under a Creative Commons Attribution-Noncommercial 3.0 Unported License.
AŽ DOSLOUŽÍM, CHCI DO SBĚRU!
*