Otevřený dopis stoupencům komunity Islám v České republice nechceme

Vy, kdož si říkáte „islamoklasté“, původně jsem Vás nechtěl žádným textem oslovit, protože jsem, a soudím, že právem, pokládal něco takového za zcela marné.

Proto také mé čtyři články o Vašich aktivitách byly určeny nikoli Vám, ale lidem, pro něž by mohlo mít smysl pohlédnout pod povrch a uvědomit si, jak si doopravdy počínáte.

Nicméně cítím jistou morální povinnost obrátit se i přímo na Vás, bez ohledu na to, zda a jaký to má vlastně smysl. Stále chci věřit, že má smysl otevírat možnosti dialogu, bez ohledu na to, jak moc neprůchozí to je, nicméně nejsem naivní a s jakýmkoli smysluplným dialogem s Vámi nepočítám.

Jsem si vědom, že každá lidská bytost je originál, že každý člověk si ve svém, leckdy velmi složitém, životě prošel mnoha úskalími, zápolil s různými morálními dilematy, setkal se s nespočtem různých vlivů a životních zkušeností – a na základě toho si utvářel své názory na svět, hodnotový žebříček atd. Proto nesoudím nikoho na základě toho, že má jiný pohled na svět než já. Jsem levičák, ale neodvážil bych se pochybovat o tom, že i pravičáci jsou dobří lidé, byť s nimi v mnohém nesouhlasím. Snad o sobě mohu říci, že věřím v Boha, ale nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že bych mohl pohrdat ateistou či člověkem, věřícím jinak než já.

Obecně si myslím, že to podstatné je, z jakého je kdo těsta, jaké má srdce, ne to, čemu shodou různých okolností věří. Ale jsou věci, které přesahují pole názorových rozdílů, jsou to věci, které se ocitají v rozporu s lidskou důstojností jako takovou, a tam už nemohu, a troufám si říci, že ani nesmím, být tolerantní.

Víte, co mi na Vás vadí především? Je to dehumanizační strategie, jíž se vůči jiným lidským bytostem dopouštíte, když používáte slova jako „musla“ či „slimáci“, jíž se dopouštíte, když píšete o muslimské ženě jako o „samici od strašidla“, jíž se dopouštíte, když saháte k výsměchu a ponižování druhých. Tuto strategii a její důsledky známe, pokud jde o dějiny, až příliš dobře. Přesvědčíme sebe i druhé, že ten či onen bližní vlastně není člověk, není lidská bytost, že je ve skutečnosti „untermensch“, příslušník „podřadné rasy“, nebo jen živočich (leckdy je v této souvislosti používán jako metafora hmyz), jenž se pouze jeví jako člověk, ale není jím. Pak už je snadné takové „podlidi“ pronásledovat či zabíjet a sama sebe přitom chápat jako morální bytost – vždyť k „lidem“ se chováme morálně a „podlidé“ nespadají do našeho morálního horizontu.

Takový přístup je děsivý i v případě, že neskončí genocidou, protože tím, kdo je nakonec doopravdy odlidštěn, není příslušník dehumanizované skupiny, ale ten, kdo se dehumanizace sám dopouští. Vnímám to, a to velmi silně, jako druh lidské duchovní sebevraždy, někdy částečné, někdy úplné, a jen na to pomyslím, běhá mi mráz po zádech. Nutno zdůraznit, že tohoto chování k bližním se nedopouští jen ten, kdo tak přímo činí, ale i ten, kdo k tomu mlčí.

Je v pořádku, že člověk na základě svých skutečností dospěje k tomu, že vnímá islám, komunismus, kapitalismus nebo cokoli jiného za nebezpečné a ohrožující fenomény. Potud s tím nemám problém. Sice pokládám třeba kapitalismus za mnohem větší problém než islám, ale to je jen věc názoru – plně respektuji, vidí-li to někdo jiný opačně. Ale pokud bude někdo dehumanizovat druhé na základě jejich příslušnosti k nějakému vyznání či přesvědčení, nemůže a nesmí být tolerován. Tak, jako netoleruji Vaše odlidšťování muslimů, netoleruji třeba ani odlidšťování pravičáků či kapitalistů apod., kterého se někdy dopouštějí až příliš jurodiví levičáci (díky Bohu jich není mnoho).

Mnohé z toho, co připisujete muslimům, vnímám jako Vaše vlastní nepřiznané špatné vlastnosti. Deklarovanou nadřazenost, aroganci, zákeřnost, snahu opanovat veřejný prostor, umlčování jiných názorů, pronásledování odpůrců a leccos dalšího.

Za sebe mohu říci, že Vás nepovažuji za lidi nižšího řádu, za „podlidi“. Považuji Vás za lidi, kteří se střetli s něčím, čemu nedokázali odolat a co je zcela pohltilo. Jsem přesvědčen, že je třeba ostatní před Vámi varovat a ukázat jim Vaši pravou tvář, ale necítím k Vám zášť. Uvědomuji si, že za jiných okolností by se to, co se stalo Vám, mohlo stát i mně, konec konců jsem k tomu v jisté etapě svého života neměl daleko.

Vím, že mnozí z vás, čtete-li tento text, už v této chvíli přemýšlíte, jak napsat co nejvíc ponižující komentář na mou adresu, jak i ze mě udělat „podčlověka“ či defektní bytost – a pakliže tomu tak je, patrně si nemůžete pomoci. Necítím k Vám proto nenávist, jen smutek.

S úctou k Vám jako lidským bytostem

a s hlubokým odporem k tomu, jak nakládáte s bližními,

Jaroslav A. Polák