Papež František je „správňák“, je tolerantní, skromný, usměvavý, sociálně citlivý a… tak. Problém je, že možná až příliš „správňácký“, což ve mně vzbuzuje jistá podezření. Možná jsem jen zapšklý cynik, který si nemůže pomoci a neustále hledá za dobrým skutkem postranní úmysly, ale…
Tak například poslední zpráva. Papež rozdával věřícím „lék na srdce“ s názvem „Misericordin“, přičemž v balíčku byl růženec. To je nápadité, vtipné a chytlavé, je to prostě pěkná ukázka profesionálního marketingu. Je to tak dobře udělané, že si nemohu nepoložit otázku, zda to vymyslel František nebo nějaká najatá a dobře zaplacená reklamní agentura. A další otázka, k níž mě to navedlo: Vymyslel samotného papeže Františka kardinál Jorge Mario Bergoglio nebo nějaká dobře zaplacená reklamní agentura?
František je totiž fakt neskutečně dokonalý. Všechny ty jeho bezprostřední telefonáty obyčejným lidem, o nichž se pak píše na titulních stranách, jeho cesty autobusem místo „papamobilu“, jeho výroky o homosexuálech (které mimochodem nejsou vůbec revoluční, protože tvrzení, že nepraktikovaná homosexualita není hřích, je zcela v souladu i s konzervativním katolicismem – a nic víc František neřekl), výroky o ateistech (které trochu revoluční možná jsou), důraz na otázku sociální a apel na chudobu Církve, mytí nohou vězňům…
Je František skutečný, nebo je simulakrum jako třeba náš „kníže, co má k lidu blíže“? Nu, myslím, že je přeci jen o něco méně simulakrem než „Karel“, protože se nezrodil až na konkláve nebo krátce před tím, ale má za sebou celkem dobře mapovatelnou kariéru velmi vzdělaného a inteligentního muže s názory ve smyslu, řekněme, „mírného pokroku v mezích zákona“. Rozhodně nebyl žádným revolucionářem; nebyl, na rozdíl od svého učitele Lucia Gery, stoupencem teologie osvobození, nicméně z ní jistě mohl načerpat důraz na sociální otázku.
Lze předpokládat, že výše popsané mediálně úspěšné konání není v zásadním rozporu s jeho osobností a názory, nicméně si opravdu nejsem jist, zda má v jeho zvolení prsty Duch svatý nebo spíše tým marketingových poradců té či oné vatikánské zájmové skupiny, jíž se podařilo „vyštípat“ nepopulárního „Papa Ratziho“. V případě, že uvažujeme o nejstarší souvisle fungující korporaci na světě, nemůžeme si otázky tohoto typu, především otázku Cui bono?, neklást.
Opravdu bych rád věřil, že František je dobrý člověk, jemuž jde o zlepšení života lidí a o zlidštění katolické církve, ale prostě poznám kvalitní marketing, když jej vidím, a také mi v hlavě znějí Ježíšova slova: „Varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv; jinak nemáte odměnu u svého Otce v nebesích. Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost, jako činí pokrytci v synagógách a na ulicích, aby došli slávy u lidí; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice, aby tvé dobrodiní zůstalo skryto, a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.“ (Matouš 6:1-4)
Je zde něco, nač v případě papeže Františka čekám, a to jsou skutečné činy. Prokazatelné úsilí o změny jako tomu bylo v případě papeže Jana XXIII., který svými myšlenkami a iniciováním Druhého vatikánského koncilu skutečně Římskokatolickou církev v té době proměnil, byť méně, než si sám přál. Při vší úctě zatím v případě papeže Františka vidím jen gesta. A dodávám, že se rád nechám příjemně překvapit, protože Římskokatolická církev stále výrazně ovlivňuje životy velkého množství lidí a cokoli, co povede k jejich lepšímu životu, uvítám, ať už změna přijde z kterékoli strany.