Odpověď zní jednoduše: Není, protože nerovné postavení v nějakém vztahu je nutnou, nikoli však postačující příčinou týrání. Ale v následujících řádcích to pojednám podrobněji.
Je třeba si uvědomit, že každý z nás byl nebo je účasten nerovných vztahů. Nezletilé dítě je v podřízeném vztahu s rodičem, zaměstnanec se zaměstnavatelem nebo šéfem, zvíře se svým majitelem atp. Přestože známe případy týraných dětí, zaměstnanců a zvířat, jistě uznáme, že ne každý rodič, zaměstnavatel či majitel zvířete je tyranem. Pro objasnění rozdílu mezi vztahovou dominancí a týráním můžeme jít i do morálně dnes morálně zcela nepřijatelného nerovného vztahu – vztahu otrokáře a otroka. Bez ohledu na to, co si o vlastnění člověka člověkem myslím, jsem nucen trvat na tom, že ne každý otrokář své otroky týral – v dějinách máme spoustu dokladů o laskavých otrokářích. Takže dokonce ani bytí otrokem neznamená automaticky bytí týranou osobou, ač tomu tak často bylo a je (nedělejme si iluze, že v dnešní době otroctví neexistuje).
Tudíž: Aby mohlo dojít k týrání, musí existovat nerovný vztah, ale nerovný vztah sám o sobě ještě neznamená týrání. Proto v žádném případě nemůžeme říci, že osoba, která je v partnerském vztahu v dominantním postavení (ať už posvěceném nějakou oficiální normou či nikoli), se nutně dopouští týrání.
Podívejme se nyní na tuto otázku z hlediska postavení ženy ve vztahu s mužem, především z hlediska islámu. Nerovné, podřízené postavení ženy je v islámu institucionalizováno a vzbuzuje to mnoho pohoršení v naší kultuře. Za sebe musím říci, že je mi to pocitově také „proti srsti“, protože (a u komunisty to snad nepřekvapí) jsem stoupencem rovnosti a nikoli nerovnosti jakéhokoli druhu.
Nicméně si kladu otázku: Zvyšuje institucionalizované podřízení ženy muži pravděpodobnost, že dojde k týrání, či nikoli? První intuitivní reakce, alespoň moje, je, že patrně ano, ale při dalším přemýšlení už to tak jasně nevypadá. Vzhledem k tomu, že islám tuto oblast definuje, obsahuje také soubor určitých pravidel či kontrolních mechanismů, jež tuto oblast dále upravují.
Na druhou stranu se v mnoha případech institucionalizovaná nerovnost podílí na zneužívání, jako je tomu kupříkladu dnes u silné ideologická preference kapitalisty před zaměstnancem, jež přímo implikuje morální právo vykořisťovat.
Uvědomme si, že týrání ve vztazích rozhodně není specialitou toho či onoho náboženství – drtivá většina týraných žen u nás nejsou muslimky. Po pravdě řečeno si myslím, že filosoficky nelze tuto otázku rozhodnout a k jasné odpovědi je potřeba důkladná analýza empirických dat (což je opravdu něco jiného než všeobecně oblíbené argumentování vybranými otřesnými příběhy z médií).
Přestože tedy coby radikální rovnostář nehledím se sympatiemi na roli ženy v islámu, jsem přesvědčen, že je třeba správně používat (a tedy nezneužívat) pojmy a chápat jejich vzájemnou souvislost (tolik k apelu na kritické myšlení), a především trvám na tom, že zvláště v České republice bychom se měli zabývat prioritně především těmi oblastmi, jež souvisejí se zametáním před vlastním prahem; v tomto případě konkrétně problematikou týraných žen obecně, dále pak týraných seniorů, samozřejmě dětí a v neposlední řadě také zvířat (k tomu by nám mohlo výše zmíněné kritické myšlení pomoci).
Chápu, že muslimové jsou, stejně jako Romové, vítaný terč, protože nám umožňují odvádět pozornost od našich vlastních kostlivců ve skříni, ale jsem přesvědčen, že alespoň trochu soudní a inteligentní lidé by měli být schopni kritické sebereflexe vlastní kultury – což je to, co potřebujeme především.