“Jak jsem psala posledně, vyrostla jsem a nemohla jsem se dostat dírou do svého doupěte v kredenci. Kojot to nijak neřešil, a tak jsem pak byla celý den úplně schovaná. Kojot mě ani moc nehledal, jen občas volal. Až po půlnoci jsem vylezla a šla se najíst a tak. Kojot zjistil moje malé tajemství: Rozbila jsem zábranu, kterou udělal Kojot, abych nemohla vlézt za velkou knihovnu, a tam jsem byla schovaná. Takhle jsem na Kojota vykoukla:
Kojot řekl, že tohle fakt nejde, že mě potřebuje mít na očích, vzal velký zubatý nůž a vyřezal mi v kredenci větší díru. Knihovnu pak zatarasil tak, že už se za ni asi fakt nedostanu. Takže jsem zpět ve svém kredencovém doupěti a jsem spokojená.
Kojot je trochu smutný z toho, že se ho pořád trochu bojím, když stojí na zadních. On je pak totiž strašně veliký a mě to znervózňuje. Ale když je na všech čtyřech nebo sedí nebo leží v posteli, nebojím se ho a hrajeme si a nechám se hladit. Já vím, že mi Kojot neublíží ani když stojí na zadních, ale něco ve mně pořád říká, že před takhle velkými zvířaty je třeba se schovat.”