Království nebeské, či Boží, lze chápat jako bezčasovou přítomnost, jež se děje vždy, když se člověk vymkne z osidel Archontů či Pána tohoto světa, tedy sociální a biologické determinace, a transcenduje sám sebe konáním vůle, jež není jeho chtěním, konáním, jehož důsledkem může být utrpení nebo i smrt.
Bývají to (ač ne pokaždé) chvíle, kdy lidská bytost stojí před rozhodnutím, zda zvolí smrt těla či smrt duše. A ne, nehovořím zde o tradičních obrazech nebe a pekla jako o posmrtných destinacích, hovořím zde o okamžicích, kdy nenaplnění nějakého údělu vyústí do duševní prázdnoty, do úniku před sebou samým, do let naplněných vědomím, že bylo možné jednat či se jednání zdržet ve chvíli, kdy to od nás vyžadoval Bůh, ať už jej chápeme jakkoli. Je to život s důsledky rozhodnutí, které již nelze vzít zpět.
Ve skutečnosti mnohý z nás někdy takto zemřel, respektive zemřela nějaká část jeho duše a zbylo po ní prázdné místo, na něž znovu a znovu narážíme, jako na pověstný vylomený zub. Plynou roky a my umíráme zevnitř. S každou promeškanou příležitostí být něčím víc, než jsme, se stáváme chladnějšími, cyničtějšími a bezcitnějšími. S každou promeškanou příležitostí nechat jednat Boha v nás více či méně umíráme.
Ježíš, a lze to říci i o historickém Ježíši, i když naše objektivní historické znalosti o něm nejsou právě závratné, přišel hlásat Království nebeské pro každého – nejen pro ty ctnostné a zbožné, ale i pro ty chybující, hřešící a nečisté. Požadoval jen jediné: Existenciální rozhodnutí se pro skok víry, pro vůli Boží.
Bohatý mladík, jenž se neodhodlal prodat vše, co měl, a následovat Ježíše, toho dne zemřel. Či spíše – začal umírat. Patrně se znovu a znovu vracel do toho okamžiku, na tu životní křižovatku, a ptal se sám sebe, jestli přeci jen… Ve skutečnosti měl více než ten okamžik. Mohl se rozhodnout druhého dne ráno, nebo po týdnu. Jistě by Ježíše a jeho učedníky dohnal. Jenže čím déle v nás duše umírá, každou hodinou, každým dnem, tím těžší je rozhodnout se pro transcendenci sebe sama. Kdo z nás to nezažil? Kdo z nás nakonec neztratil odvahu, rozhodoval-li se příliš dlouho?
I Ježíš váhal, má-li naplnit svůj úděl:
A když vyšel, vydal se podle svého zvyku na Olivovou horu; šli za ním i učedníci. Když byl na místě, řekl jim: „Modlete se, abyste nevešli do pokušení.“ Sám se od nich vzdálil, co by kamenem dohodil, poklekl na kolena a modlil se: „Otče, chceš-li, přenes tento kalich ode mne, avšak ne má vůle, nýbrž tvá se staň. Ukázal se mu anděl z nebe a posiloval ho. Ocitnuv se ve vnitřním zápase, usilovněji se modlil; jeho pot začal být jako kapky krve, které kanuly na zem. A když vstal od modlitby, přišel k učedníkům a nalezl je, jak zármutkem spí. Řekl jim: „Proč spíte? Vstaňte a modlete se, abyste nevešli do pokušení.“
(Luk. 22, 39-46, Český studijní překlad Bible)
Dozvídáme se zde několik důležitých věcí. Strach i váhání jsou zcela přirozené, ba dokonce nutné, nicméně odevzdáme-li se vůli vyšší než je ta naše, posílí nás „anděl z nebe“ a budeme vědět, že přes to všechno je nebe na dosah; a budeme vědět, že nejsme sami.
Dozvídáme se také, že zármutek vede ke spánku a že ten je spojen s pokušením. Kolikrát se nám už stalo, že jsme zármutkem usnuli? Že jsme tak či onak přestali být bdělí a unikli do náruče alkoholu či jiných drog, povrchní zábavy, nákupní horečky, sexu… prostě čehokoli, co nás zbavilo zármutku, co jej překrylo jako pokrývka spáče?
Naše doba je tomuto „usínání“ navýsost nakloněna. Kam se člověk podívá, zahlédne ta či ona útěšná hypnotika v podobě médií, sociálních sítí a jiných osidel internetu, prostě všemožných příležitostí k zábavě a rozptýlení, příležitostí k opuštění údělu, k vzdání se zodpovědnosti za sebe i za druhé, příležitostí k záhubě utopením se v neautentických prožitcích.
Nejsme dokonalí – a nikdo, ani Bůh, od nás nežádá, abychom byli neustále ve stavu výše popsané transcendence, tedy abychom neustále pobývali v Království Božím, to prostě není v lidských silách. Podobně zen buddhisté vědí, že není možné setrvávat v satori. Proto se nám znovu a znovu naskýtá také jiný druh příležitosti, příležitost, jak se stát, či znovu a znovu stávat, sebou samými, jak se uskutečnit (což nemá nic společného se současnými řečmi o „seberealizaci“!).
„Povinnost“. Jak ponuré slovo v dnešní společnosti zážitků! A jak málo dnes znamená. Zdá se, že Ježíšův kříž je dnes těžší než kdy jindy. A přesto bychom se k němu měli znovu a znovu vracet. Ne jako k symbolu té či oné verze křesťanského náboženství, ale jako ke vzpomínce na jedno z nejvýznamnějších existenciálních rozhodnutí v dějinách.
Stejně tak si můžeme vzpomenout na smrt Sókratovu, na proroky různých náboženství, jimž nezbylo, než přitakat Bohu okolí navzdory, na hranice Jana Husa, Jeronýma Pražského či Jany z Arku, na Františka z Assisi kázajícího ptákům, na život a smrt Al-Halládže, ale také třeba na Mozartovo Rekviem a či na Michelangella a jeho práci na Sixtinské kapli. A stejně tak i na leningradské botaniky pečující o unikátní banku semen, kteří se rozhodli během zničujícího obležení svého města hladovět a zachránit tak pro budoucnost vzácnou sbírku, i když uskladněná semena byla vesměs jedlá. Minimálně jeden člen týmu hladovění nepřežil.
V dějinách lidstva nalezneme nespočet křížů, jež nám ukazují cestu k bytí něčím víc, než jen savci s velkými mozky. To všechno jsou okamžiky vykoupení, okamžiky smyslu, okamžiky smrti a vzkříšení, jež nás tvoří k obrazu Božímu.
Křesťané věří, že Ježíš zemřel za naše hříchy – a mají pravdu! Ti z nich, kteří se domnívají, že jedinou cestou ke spáse je explicitní víra v Boha a v křesťanské dogma, se však mýlí. Podstatný není konceptuální rámec, ať už jakéhokoli světonázoru, a už vůbec ne víra v zázraky a nadpřirozeno v pohádkovém smyslu toho slova. V nad-přirozeno, transcendenci v pravém slova smyslu, nelze věřit. To se buď děje nebo neděje, a když se to děje, pak nevěříte, pak víte.
Nuže? „Proč spíte? Vstaňte a modlete se, abyste nevešli do pokušení.“