Jsou články o KLDR propaganda?

V českých mainstreamových médiích se nadprůměrně často setkáváme se články, jež komentují dění v jedné konkrétní totalitní zemi. V komentářích se v této souvislosti objevují i hlasy, že se jedná o propagandu. Je tomu tak či nikoli? A pokud ano, v jakém smyslu?

Lze říci, že články o KLDR lze rozdělit na dvě skupiny. V první skupině jsou ty články, jež informují o nějaké významné aktuální události týkající se KLDR (vypuštění rakety, jaderný test apod.), druhou skupinou jsou texty, které skutečně vzbuzují podezření ze zaujatosti – například prezentace několika fotografií coby „zobrazení otřesných poměrů v Severní Koreji“, přičemž by ve skutečnosti nebylo velkým problémem vyfotit podobnou kolekci i u nás. Někde na pomezí jsou články, jež nabízejí různé dramatické a tragické příběhy z této země.

Články v první skupině nelze považovat z hlediska tématu za propagandistické – jedná se o významné mediální události a je třeba o nich čtenáře informovat. Můžeme diskutovat o způsobu, jakým jsou podány, ale v zásadě s nimi nemám problém, samozřejmě až na neustálé zdůrazňování slova „komunistický“, který, jak uvidíme dále, pokládám v této souvislosti za dosti nepřípadný.

Co se druhé skupiny týče, je třeba položit otázku, zda různé pochmurné fotky či příběhy o utrpení apod., ač samy o sobě třeba i zajímavé, tématiku Severní Koreje výrazným způsobem neprotežují. Je spousta jiných zemí, kde jsou lidská práva porušována zcela srovnatelně, třeba v Demokratické republice Kongo. Představme si, že by média psala o mučeních, znásilňováních, mizení osob, verbování dětí do bezpečnostních složek, diskriminaci žen a minorit atd. (viz odkaz), a stále by opakovala, že to činí „tamní demokratický režim“ (je to konec konců „demokratická republika“, ne?).

To, co česká média dělají v případě KLDR, je opakované vytváření spojitosti s minulým režimem v tehdejším Československu, případně dokonce i se současnou KSČM. Nutno ovšem dodat, že tak činí poměrně obratně, totiž neexplicitně. Zbytek nechají na čtenářích, z nichž část jistě toto spojení v komentářích zformuluje, na to se lze stoprocentně spolehnout. Stačí jen zdůrazňovat slovo „komunismus“.

Nicméně přirovnávat KLDR k minulému režimu u nás, jak je některými komentátory pod takovými články činěno, a jak je čtenáři sugerováno, je zcela nepřípadné. Dokonce ani k první polovině padesátých let nelze tamní situaci přirovnat!

Proč tedy zprávy o „komunistické“ KLDR a nikoli o „demokratické“ Demokratické republice Kongo? Myslím, že je to celkem zjevné. V tomto smyslu se mohu podepsat pod tvrzení, že se jedná o propagandu (prováděnou záměrným výběrem a účelově zjednodušujícími konotacemi).

Nepochybuji o tom, že režim v KLDR vězní lidi v gulazích, živí armádu na úkor civilního obyvatelstva, které postihují hladomory, praktikuje absolutní cenzuru atp., navíc by si někteří, zvláště pak mladí, komunisté měli uvědomit, že kult osobnosti, který už v KLDR přešel do stádia ryzího náboženství (legendy o narození obou prvních Kimů, zprávy o zázracích atp.), je neslučitelný s marxismem a s Marxovým a Engelsovým komunistickým projektem, a stejně tak situace, kdy naprostá menšina lidí žije v nehorázném blahobytu a většina lidí v bídě, což prosím není propaganda, to je v případě KLDR opravdu celkem evidentní.

Ale i kdybychom slovo „komunismus“ použili v dnes obvyklém, ač z mého pohledu značně nepřesném, označení autoritářských režimů vedených stranou komunistického typu, KLDR je daleko spíše než „komunistickým režimem“ orientální despocií s dědičně předávanou vládou Kimů. Jakékoli srovnávání s naším minulým autoritářským režimem (přestože ani ten rozhodně nebyl žádná výhra) pokládám za zcela absurdní. Pokuste se nad tím prosím rozumně zamyslet, případně se zeptejte pamětníků – většina lidí za minulého režimu žila docela normálně a perzekuce po většinu tohoto období měly podobu spíše šikany (zákazy studovat, vyhazovy z práce, opakované výslechy na StB apod.) než nějakého vyloženého státního teroru, i když i takové případy bychom zde našli (nyní hovořím o době po konci stalinského období do poloviny padesátých let), ale i v těch padesátých letech signifikantní většina populace rozhodně netrpěla.

Tím rozhodně nechci tvrdit, že minulý režim není zodpovědný za řadu zločinů; říkávám ostatně, že je správné zkoumat zločiny minulého režimu, ale že je také už opravdu na čase zabývat se zločiny režimu současného. Nemohl bych se kupříkladu s klidným svědomím připojit ke vzpomínkovým akcím pořádaným Martou Semelovou (ale vážím si jí za to, že se nebojí takto projevit svůj postoj), nicméně si z minulého režimu leccos pamatuji, leccos znám ze vzpomínek příbuzných a pokládám za evidentní, že to tu prostě nikdy nebylo jako v KLDR a ani to k něčemu takovému nespělo. Proto odmítám jakékoli spojování tohoto druhu za čirou demagogii. A spojování režimu v KLDR se současnou KSČM, tedy s jejím většinově uznávaným programem demokratického a pluralitního (politicky i majetkově) socialismu je už vysloveně bizarní!

Mám ostatně v úmyslu srovnat způsob a jazyk článků Rudého práva o disidentech a článků současných médií o komunistech. Tuším, že tam naleznu zajímavé paralely.

Mám jednu obavu – koncem osmdesátých let jsem byl coby (neobvykle klidný) puberťák přesvědčen, že v Jihoafrické republice ve skutečnosti žádný apartheid neexistuje (a pokud ano, že má nějaký smysl, který byl zamlčen), protože jsem z principu nevěřil ničemu, co nám tehdejší média sdělovala. Nyní se setkávám s tím, že už zase existují lidé, kteří z principu oficiálním médiím nevěří a to ani tehdy, když sdělují něco v zásadě pravdivého. Je to samozřejmě druhý extrém. Ještě se k tomu dostanu.

Neboli: Za minulého režimu u nás skutečně docházelo k perzekucím, a to i přesto, že nám to sdělují oficiální média (sic!), a v Severní Koreji většina populace trpí – a to i přesto, že nám to sdělují oficiální média (sic!).

Nicméně je také třeba brát v potaz, že se u nás za oněch „strašlivých 40 let komunismu“ mnohé vybudovalo (aby to pak bylo „demokraticky“ rozkradeno), významná většina lidí žila docela normálním životem a nežila ve strachu o práci, ve strachu z exekutorů, ve strachu pořídit si dítě apod. – a to navzdory tomu, že o tom současná média nepíší.

Stejně tak je třeba vzít v potaz, že KLDR byla po celou dobu své existence zemí, na jejímž počátku byla strašlivá válka, jejíž jihokorejský soused byl až do osmdesátých let autoritářským režimem a jež byla v permanentním ohrožení. A to navzdory tomu, že o tom média nepíší.

Každý propagandista by vám řekl, že lež je z propagandistického hlediska mnohem horší variantou, než polopravda. A tak jsme byli mediálně krmeni polopravdami za minulého režimu a jsme jimi krmeni i dnes!

Proto prosím ty čtenáře, kteří jsou pamětníky minulého režimu – včetně těch, kteří byli perzekvováni! – aby mladším lidem pravdivě zprostředkovávali vzpomínky na život v něm. Ty dobré i ty zlé. Jinak se dostaneme do stádia, kdy část mladých lidí, kteří minulý režim nezažili, bude věřit, že zde bylo peklo na zemi, a část se propagandě vzepře a vytvoří si mylnou představu založenou na opačném extrému. Setkal jsem se s mladými lidmi, kteří byli přesvědčeni jak o první, tak i o druhé mylné verzi naší historie, a bylo mi z toho vážně smutno.

Je to mimochodem podobné, jako s informováním o drogách – záměrně selektivní informování o nich (jen o negativních účincích), případně dokonce záměrně zkreslené, prokazatelně vede k tomu, že část mladých lidí po první zkušenosti s marihuanou dospěje k závěru, že to všechno jsou kecy a drogy podcení. Účelové polopravdy nic dobrého nepřinášejí patrně v žádné oblasti života…