Jiřina Bohdalová a estébácké manýry antikomunistů

K napsání tohoto článku mne vyprovokoval blog Jana Králíka nazvaný „Agentka StB Jiřina Bohdalová nám popřála hezký nový rok“, v němž se autor, prezentující se jako člověk zabývající se lidskými právy (sic!), dopouští nehorázné pomluvy na adresu známé herečky.

Herečky, které byla nabídnuta v roce 1959 spolupráce s StB, ale která se z nabídky elegantně vyvlékla prohlášením, že když se opije, všechno vykecá, což jí poradil Jan Werich. Podstatné je, že paní Bohdalová bojovala o svou čest před soudem a bez problémů uspěla.

Za sebe mohu říci, že nemám sklon odsuzovat lidi, kteří s StB skutečně spolupracovali, nebyl jsem v jejich kůži, tedy v jejich životní situaci, a ani jsem nebyl v situaci podobné – tudíž necítím ani to sebemenší morální právo stavět se nad ně a hřímat na ně z nějakého běloskvoucího obláčku mravní nadřazenosti, jak někteří rádi činí. Nicméně chápu, že někteří, zvláště pokud jim samotným StB za minulého režimu nějak ublížila, mohou celkem legitimně tato témata otvírat.

Ale navážet se tímto způsobem do člověka, jenž byl pravomocně shledán nevinným, je zcela nad moje chápání dokonce i kdyby tak činil ten nejmučedníkovatější mučedník komunistů v republice či na světě vůbec. Je to zcela brutální sprostota, je to útok na lidskou důstojnost a čest. Je to rána pod pás, je to demonstrování moci a nadřazenosti s údernou ideologií po boku, je to kádrování a navíc, i z hlediska své vnitřní logiky, zcela nespravedlivé kádrování, je to svinstvo, hnus. A je to stejné chování, jako to, které tito lidé kritizují na minulém režimu, do nějž si promítají své nepřiznané charakterové vady. Tak to totiž s barvotiskovými obrazy nepřítele bývá – bývají ve skutečnosti zrcadlem, na něž takoví lidé hledí a odmítají si přiznat, že v tom zrcadle vidí sami sebe.

Čtenář, který má nějaké povědomí o hlubinné psychologii, patrně ví, že mám na mysli projekci stínu, čtenář znalý evangelií pak nejspíš pozná souvislost s výrokem o třísce a trámu. Je neskutečné, co všechno antikomunisté prozrazují o svých povahových rysech, začnou-li psát nebo řečnit! Stačí jen to převést do první osoby a uslyšíte dobrovolné přiznání, které by z nich ani Karel Vaš nedostal.

Velice moc jsem si nepřál dnes, na Nový rok, psát jakýkoli článek, neboť chci méně psát a více číst a studovat, abych do svých textů vnesl zase něco nového, ale, naneštěstí, nemohu jinak, než začít nový rok takto rozhořčeně. Ale kdybych se nepostavil za práva znectěné dámy, a paní Jiřina Bohdalová pro mne dámou vždy byla a vždy jí bude, musel bych se stydět!