Pálení Koránu a morální receptory aneb O podstatě svatokrádeže

Slyšíme to znovu a znovu: Někdo urazí Proroka Muhammada nebo Korán, a muslimové se rozběsní k nepříčetnosti. „Jsou netolerantní, že jo, přecitlivělí a netolerantní. Na rozdíl od nás!“ Nebo ne?Když si v Polsku humanističtí ateisté chtěli udělat reklamu a vyvěsili několik nevinných billboardů, vyvolalo to pozdvižení a rozhořčení v celé zemi; když tamtéž Nergal, zpěvák blackmetalové skupiny Behemoth, roztrhal na koncertě Bibli, hrozily mu za napadání náboženství až dva roky vězení. Podobných případů je tam více. Tresty za rouhání najdeme samozřejmě v mnoha dalších zemích a opravdu nikoli jen v Putinově Rusku.

„No jo, ale muslimové kvůli urážce svých svatých symbolů zabíjejí a křesťané „jen“ hrozí vězením!“

Ano, ovšem, to je pravda, ale jedná se jen o kvalitativní a ne o kvantitativní rozdíl, nehledě na to, že většina muslimů je prostě jen naštvaná, ale davových akcí se neúčastní. Nicméně zde skutečně existuji jistý kvantitativní rozdíl a nelze jej popřít.

A navíc, řekl by kritik: „To by se u nás stát nemohlo! My jsme liberální země, být křesťanem či vyznavačem jiného náboženství je u nás téměř ostuda či přinejmenším zvláštní avantýra, a i když jsme si demokraticky zvolili vládu jdoucí na ruku zájmům Římskokatolické církve, jsme jinak zcela osvícensky osvícení a každému přiznáváme nezadatelné právo zesměšňovat a tupit cokoli, neboť je to možná neslušné, ale ve svobodné zemi to nemůže být jinak, natož pak u nás! Žádné Polsko u nás nechceme!“

Jistě, u nás skutečně můžeme beztrestně tupit symboly… Tedy, samozřejmě, pokud se nejedná o státní symboly, neboť každý, kdo úmyslně zneužije, poškodí nebo zneváží státní symbol se dopouští přestupku a může být potrestán pokutou do výše 3 tisíc korun. Kdo z nedbalosti poruší některé z ustanovení zákona o používání státních symbolů, neoprávněně použije státní symbol, dopouští se přestupku a může být potrestán pokutou až do 30 tisíc korun. (…) V okamžiku, kdy by vlajka byla na viditelném místě zničena nebo závažným způsobem znečištěna, jedná se o hanobení.

Aha, takže jsme sice liberální, můžeme dělat karikatury Ježíše, Buddhy, Muhammada či třeba víly Amálky, ale pálit českou vlajku, to ne, to je na soud – a taky na přeshubu! A že by se fanoušci našeho hokejového týmu chovali k takovému hanobiteli „trošičku“ drsně, tak trochu jako ti zlí muslimové?

„No jo, ale to není žádnej Mohamed! To je NAŠE, ČESKÁ!, vlajka a žádná svině ji nemá co pálit! Jen ať dostane pořádně na budku!“

Ale ovšem, stále zde máme lidi, které by hanobení symbolů nechalo chladným a beze všeho by pro zrušení zákona, který to trestá, zvedli ruku. Čistí liberálové. „Každý může dělat cokoli a projevovat názor jakkoli, pokud tím nikomu neubližuje. A tak to je!“

Pakliže jste takový liberál, představte si, že máte fotku své matky nebo svého milovaného dítěte či jiné velice blízké a drahé osoby natištěnou na příjemně hebký papír, jste na záchodě a máte si tou fotkou vytřít zadek. Nikdo to nikdy neuvidí, nikdo se to nedozví, nikomu to neublíží. Jste třeba i ryzí materialista, nevěříte v nějaké mystické spojení mezi obrazem a zobrazovaným… ale pokud jste normálně ustrojeni, přinejmenším zaváháte. Neboli, jak v jednom ze svých pořadů zmínil iluzionista a manipulátor Derren Brown (parafrázuji): Tvrdíte, že neexistuje žádné spojení mezi obrazem a zobrazovanou osobou? Pak začněte bodat nůžkami do fotky svého dítěte! Ovšem: Ty pocity s tímto spojené, jsou atavistické a iracionální, ale znamená to, že jsou špatné, že je nemáme mít, či že se máme snažit je dokonce potlačit či zlikvidovat? Byli bychom pak ještě lidmi, nebo alespoň tak lidmi, jako jsme nyní?

Soudím, že ten pocit, že byla spáchána nějaká svatokrádež, lze vzbudit téměř v jakémkoli člověku, netrpí-li nějakým emočním postižením. Není to logické, není to racionální, ale je to v nás. Jedná se o jedno z témat současných sociálních psychologů Jonathana Haidta a Paula Blooma. Haidt ve své teorii tzv. „morálních receptorů“ (jimiž jsou péče, spravedlnost, loajalita, autorita, čistota), jež lze chápat jako pět základních vrozených nastavení morální mysli, dospívá k závěru, že liberálové a demokraté akcentují především intuice pramenící z některých morálních receptorů a ignorují jiné. Liberálové upřednostňují péči a spravedlnost, opovrhují autoritou a čistotu považují za mravně irelevantní. Jsou otevřeni novým ideám a kreativní, posunují společnost dál. Konzervativně orientovaní lidé zdůrazňují, jak křehká je soudržná pospolitost a jak těžké je ji vybudovat. Protože komunity se silnými vnitřními vazbami jsou z hlediska kulturní evoluce důležité, Haidt považuje konzervativní pohled na svět za přínosný. Ze stejného důvodu vidí pozitivní roli náboženství v dějinách lidstva.

Princip čistoty v morálce odpovídá „etice božskosti“ psychologa a kognitivního vědce Paula Blooma. Ten rozlišuje tři styly myšlení, a v návaznosti na ně tři různé etiky: etiku autonomie, jež je charakteristická pro naši kulturu a je spojená s představami o právech, rovnosti a svobodě, dále pak etiku společenství, pro niž jsou charakteristické hodnoty jako povinnost, sounáležitost, hierarchie, status a vzájemná závislost a konečně etiku božskosti niž jsou relevantní pojmy čistota, svatost, znečištění a hřích.

Etika božskosti se týká oblastí, jež v nás vzbuzují morální odpor i když z racionálního hlediska by měly být morálně neutrální. Pro takový prožitek se užívá anglického termínu „moral dumbfounding“ a Paul Bloom jej vykládá na příkladu rodiny, jejíhož milovaného psa Fida srazí a zabije auto a otec rodiny navrhne, že si jej dají k večeři. Odpor, který se objeví, stejně jako odpor, který se objeví například v případě zneuctění nějakého symbolu spadá do kategorie Bloomovy etiky božskosti a „podráždění“ Haidtova receptoru morální čistoty.

Nyní se vraťme k těm muslimům: Lidé si obvykle myslí, že při srovnávání křesťanství a islámu je Bible analogická Koránu a Ježíš Kristus Proroku Muhammadovi. Jenže tak to není. To, co je pro křesťany Kristus, ztělesněné Boží Slovo, Logos, je pro muslimy Korán. Tak, jako je pro křesťany cestou k Bohu Kristus, pro muslima je to Korán. Proto se mu dostává takové, z našeho pohledu až nesmyslné, úcty. To, co je pro křesťana Bible, jsou pro muslima hadíthy (hadísy), tradované a zaznamenané zprávy o výrocích a činech Proroka Muhammada. Ty jsou – stejně jako pro křesťana Bible – inspirované a směrodatné, ale nejsou oním věčným a neměnným Logem, skrze nějž byl stvořen a trvá svět. Muslimové konec konců uznávají jako inspirovanou, ale nedokonalou, i tu Bibli.

Co se vztahu k vlastnímu svatému písmu týče, je vztah židů k Tóře (Pentateuchu, Pěti knihám Mojžíšovým) analogický, zvláště co se projevované úcty týče, vztahu muslimů ke Koránu, judaisté oddělují, co se významnosti týče, Tóru od dalších „starozákonních“ textů (Proroci, Spisy). Židé mají, vzhledem k pojednávanému tématu, to štěstí, že Tóra je součástí svatého písma křesťanů a je chována v úctě i muslimy, takže není tak často demonstrativně pálena či jinak hanobena jako Korán. (pozn. Tento odstavec jsem přidal 13. 11. 2012.)

Pokud jde o postavení Proroka Muhammada, pak ten sice není tak či onak identický či soupodstatný s Bohem, je to „jen“ člověk, ale protože se mu dle muslimů dostalo privilegia být „pečetí proroků“, tím, kdo přináší čisté a nefalšované poznání Boha, je pokládán za nejskvělejšího a nejdůležitějšího ze všech lidí a jakékoli jeho tupení je muslimem vnímáno jako pro nás těžko myslitelně pobuřující. Samozřejmě i křesťané jsou schopni vyletět z kůže, stane-li se obětí nějakého zesměšňování Ježíš, nicméně u muslimů je třeba vzít v potaz, že už samo vyobrazení Proroka je pro sunnitské muslimy rouhání (šiítský islám to umožňuje), možná proto reagují ještě extrémněji, než křesťané, pro něž je zobrazování Ježíše na nespočet způsobů běžné.

Muslimovy „morální receptory“ jsou prostě na Korán a Proroka obzvláště přecitlivělé. Tím nechci říci, že schvaluji jakékoli násilí páchané na skutečných či domnělých vinících té či oné svatokrádeže, i když si sám nejsem úplně jist, zda bych se nějakého nedopustil, kdyby někdo nějak brutálně hanobil třeba osoby mi drahé. V žádném případě také není mým záměrem umenšovat číkoli odpovědnost za násilné a vlastně jakékoli činy. Pakliže někdo někoho zabije v návalu vzteku, protože byl uražen, na skutkové podstatě vraždy to nic nemění. Ale ani na podstatě urážky. A hovoříme-li o odpovědnosti: Pokud někdo kupříkladu natočí film s explicitním cílem urazit a rozzuřit nějakou skupinu lidí, a ví, že v důsledku daného počinu dojde k vážným násilnostem a možná i obětem na životech lidí, kteří s jeho počinem neměli nic společného, a přesto do toho jde, nenese sice odpovědnost právní, ale nese z mého pohledu zcela jednoznačně odpovědnost morální.

Nejedná se mi tedy o omlouvání či zbavování odpovědnosti kohokoli, jde mi o to, abychom si aspoň o něco málo víc vzájemně rozuměli a uvědomili si, že i když jsou nám svaté různé věci, symboly a lidé, ten pocit pobouření, jsou-li uraženy a zhanobeny, máme všichni společný. (tento a předchozí odstavec byly doplněny a přeformulovány 15. 11. 2012)

Domnívám se, že muslimové by se měli snažit pochopit, že „západní civilizace“ není tak provázaná vzájemnou zodpovědností a souzněním, jako tradiční civilizace islámská, a tudíž pokud nějaký Američan spálí Korán, neznamená to, že to všichni Američané schvalují a je třeba na ně útočit všude, kde se dá. Na druhou stranu si nedělejme iluze o tom, že jsme zase až tak jiní: Až příliš často se setkávám s použitím úplně stejného pojetí kolektivní viny na straně našich českých „islamobijců“ a „cikanobijců“. Konec konců zápalná láhev je zápalnou láhví v ruce radikálního islamisty i skinheada.

Nicméně je třeba si v rámci interkulturního dialogu uvědomit, že i my máme svá čidla morální čistoty. Už přímo vidím ty demonstrace, jež by vypukly, kdyby zde čínská komunita postavila třeba výkrmnu psů, a přitom by takový podnik nebyl z nezaujatého pohledu o nic více ani o nic méně mravně problematický, než jsou naše české výkrmny prasat. Což by obojí připadlo muslimovi jako krajně nechutné. Tak to prostě je.

Otázka pochopitelně zní: Co s tím? Ovšemže nemám „na skladě“ žádné snadné řešení, nejsem ten druh myslitele, který by přišel na to, jak zařídit, aby lidé lidé soužili v míru a s maximální možnou úrovní svobody projevu. Jako liberálně smýšlejícímu člověku se mi samozřejmě nelíbí „antirouhačská“ legislativa jakéhokoli druhu, na druhou stranu jako člověk, který o těchto věcech ví opravdu o dost víc než běžná populace chápu, jak hrozný ten pocit urážky při zhanobení něčeho posvátného musí pro některé lidské bytosti být. Jediné, co mne napadá, je prostě se vzájemně stále více poznávat a a víc a víc se respektovat.

Je také třeba snažit se směřovat k větší citlivosti, nikoli ovšem větší ve smyslu snazšího podráždění „morálního receptoru“, ale disponující lepším, detailnějším rozlišováním intence autora, smyslu a kontextu blasfemicky vnímaného díla. Například vést věřící k vědomí, že díla inspirující se jejich zakládajícím příběhem, jako je Kazantzakisovo (Scorsesem skvěle zfilmované) Poslední pokušení Krista, Webberův muzikál Jesus Christ Superstar či Rushdieho Satanské verše, nejsou míněny jako znesvěcení věřícím drahých hodnot, ale jako dialog autora s něčím podstatným pro jeho kulturu.

Blasfemie samozřejmě může být hodnotnou součástí uměleckého či politického sdělení, případně kombinace obou, proto je také absurdní zakazovat ji zákonem, tedy přinejmenším v naší kultuře (za jiné mluvit nechci a asi ani nemohu), ale má-li být hodna uznání a respektu, je zapotřebí dvou věcí: jednak to musí být sám autor, kdo jde s kůží na trh, kdo riskuje, že dostane metaforicky či skutečně přes hubu, jednak je třeba, aby taková blasfémie měla úroveň a vtip, aby nebyla prvoplánová. Aby byla spíše otázkou než urážkou! Pohlédneme-li na vtipy o muslimech, pak jeden z mála, který má opravdu úroveň, je ten Zapirův, v němž si Prorok stěžuje, že následovníci jiných proroků mají smysl pro humor. Naproti tomu pálení Koránu či natáčení prvoplánově urážlivých filmů je podobně „vyspělým“ stanoviskem jako třeba v osobní rovině nenávistný výkřik: „Tvoje matka je kurva!“  (tento odstavec byl doplněn 18. 11. 2012)

Předjímám námitku typu „Oni si začali!“, nebo „Když oni nás, my je!“ či „Když oni u sebe ano, proč my u sebe ne!“ a podobně. Na to položím svou otázku: A co proboha získáme tím, když budeme ekalovat nedůvěru a nenávist? Plyne z toho pro naši civilizaci snad nějaká výhoda? Neplyne. A nyní prosím nemluvím o civilizační asertivitě, s níž naprosto souhlasím, nevolám tedy po něčem (co ostatně beztak existuje pouze ve fantasmagoriích „antimultikulti“ pomatenců) ve smyslu kulturního relativismu a vzdávání se vlastních hodnot ve prospěch hodnot islámské či jiné kultury. Je v pořádku, pokud jasně sdělíme, co pohoršuje nás, co je nám svaté a přec co pro nás nejede vlak. Ale nemusíme proto druhé záměrně a škodolibě urážet; eskalace vzájemných urážek je ostatně z hlediska teorie her ta nejhorší varianta – hra s nenulovým součtem, kdy obě strany prohrávají. Domnívám se, že to zažil každý, kdo se někdy s někým pořádně pohádal. (pozn. Tento odstavec jsem přidal 13. 11. 2012.)

Takže až bude mít laskavý čtenář tohoto článku tendenci zanadávat si na „přecitlivělost“ muslimů pokud jde o urážení nejsvětějších symbolů jejich víry, nechť si zkusí v té chvíli představit to vytírání zadku českou vlajkou či fotkou své nejmilovanější osoby. Možná tak udělá první krok k poznání evidentního faktu, že navzdory všem odlišnostem jsme všichni bytostmi stejného druhu.

Pozn.: V tomto článku jsem „zkanibalizoval“ část svého eseje „Před katastrofou?“, konkrétně odstavce o Haidtovi a Bloomovi. Připadlo mi zbytečné to formulovat jinak. Určitě jsem leccos z toho, co je zde uvedené, například o srovnání křesťanských a islámských symbolů, prakticky stejnými slovy napsal i jinde. Věnuji se tomu poměrně často.