Já jsem se původně k chrastavskému střílení ani nechtěl vyjadřovat, protože soudím, že jen těžko napíši něco zábavnějšího, než Karel Dolejší v Britských listech, ale vzhledem k tomu, že spoustě lidí, včetně mého psychologa, celý incident připadá vtipný, přeci jen se zmíním, proč mně vtipný nepřipadá.
Předem chci poznamenat, že ten incident nebyl atentát, neboli, jak praví jeden výstižný kreslený vtip, označit chrastavský incident za atentát je jako označit Klausovu krádež chilského pera za krádež století.
To ale neznamená, že by to nebyl velmi nezodpovědný čin; a to z následujících důvodů:
1) Klaus si nevšiml, že na něj někdo vytahuje zbraň, ale mohlo se to odvíjet i tak, že by to zaregistroval. Ačkoli starého pána vskutku nijak neprožívám, nepřál bych si, aby ho z leknutí trefil šlak a něco takového by se stát mohlo.
2) Pavel Vondrouš se nechal slyšet, že počítal i s tím, že bude zabit. Jenže „pan drsňák“ jaksi nevzal v potaz, že pokud bude útočit v davu a ochranka na něj začne střílet ostrými, může to být i někdo nezainteresovaný, kdo to koupí. Je pravda, že ochranka má v takových případech úkol vyhnout se nebezpečné střelbě, ale v takto vypjatých chvílích se může stát cokoli.
Oba dva body platí v případě onoho „nepraktikujícího komunisty“ samozřejmě pouze pokud je pan Vondrouš opravdu solitérní pošuk, tedy že je blbej, ale není navedenej.
Nejsem příznivcem konspiračních teorií, ale musím říci, že v tomto případě jsem poněkud zaváhal a dodnes jsem nedospěl ke zcela jasnému názoru na to, co je z hlediska kritického myšlení pravdě bližší, tedy zda přeci jen nešlo o záměrnou protilevicovou předvolební aféru a současně o upozornění Klause, že si začal moc vyskakovat. Nevím. Asi ne. Aktuálně Pavel Vondrouš v médiích vystupuje jako kretén užívající své minuty slávy, už jen to, že byl tak rychle odejit z partaje, nasvědčuje, že tam nejspíš byl i jiný důvod než pouhá tříměsíční neaktivita a nezaplacení příspěvků, a mám proto celkově spíš pocit, že pan Vondrouš je poněkud mešuge a jednal na vlastní pěst; nicméně zrnko nejistoty ve mně zůstává.
V každém případě však:
Tykadla? Ano, tleskám!
Humor a recese? Rozhodně!
Parodie, karikatura? Jasně! Jen houšť!
Házení shnilých rajčat a vajíček? To už je na hraně, ale stále ještě to lze zařadit mezi legitimní formy radikálního protestu.
Vytahování něčeho, co vypadá jako zbraň, v přítomnosti ozbrojených lidí chránících prominentní osobu? Prosím, už nikdy!