Je duchovní cesta individuální a nezávislá záležitost?

U lidí praktikujících nějakou formu okultní či magické spirituality se poměrně často setkávám s dosti vypjatým individualismem, který se promítá buď do okázalého nezájmu o společenské záležitosti nebo je provázen někdy až neoliberálně laděným smýšlením. Pominu nyní zjevný fakt, že individualismus je buržoazní přežitek, a položím sobě i čtenáři otázku: Jsme na duchovní cestě opravdu sami? Můžeme pohrdat „zmanipulovaným tupým stádem“ a současně být sami „na výši“ při své „jedinečné individuační cestě k realizaci božství ve vlastním nitru“?

Věřím, že člověk na takovéto cestě může podobné iluzi podlehnout, věřit, že existuje jen on a jeho Veliké Dílo, k jehož realizaci případně získává zdroje nějakým typem výdělečné činnosti. Že od státu nic nechce a nepotřebuje atd., že se soustředí na vertikálu a odmítá plytkost horizontální sociální reality a tak dále a tak podobně.

Když jsem nedávno zavedl v této souvislosti debatu prostřednictvím otázky, zda má člověk, který něco na ten způsob prohlašoval (předem přiznávám, že jsem to poněkud zkarikoval, proto také nikoho nejmenuji), vlastní ochranku, vrtulník (a nemusí využívat silniční a železniční infrastrukturu), sám si kontroluje kvalitu nakupovaných potravin, případně, ještě lépe, žije jen ze svých vlastních atp., námitkou bylo, že „To se přeci netýká Díla!“ Vskutku?

Po pravdě řečeno pokládám za možné, aby člověk realizoval duchovní či mystickou cestu zcela nezávisle na ostatních. Může žít někde v divočině, lovit si zvěř, pěstovat potravu, nebo případně žít jako poustevník z kořínků a kobylek. Svou nezávislost na hmotném a sociálním světě může vyhrotit k dokonalosti pomocí přísné askeze. Jde to. Nicméně opravdu nevěřím, že člověk, s nímž komunikuji pomocí internetu, tímto způsobem žije. A ono opravdu není nutné takto žít. Jak učili už Buddha, Ježíš či Seneca, není nutné hnát své odloučení od světa do život ohrožujících extrémů, stačí si uvědomit povahu svého spojení se světem, nefixovat se na pozemské statky, neulpívat na nich. Neulpívat na pozemských statcích ale podle mě mimo jiné znamená uvědomit si jejich existenci jako něčeho, co není samozřejmé, jako něčeho, čeho se nám dostalo od lidí, jež jsme povětšinou ani neviděli a ani o nich obvykle příliš nepřemýšlíme.

Bůh, který nám dává chléb vezdejší, je vtělen do rolníků pěstujícího obilí, do dělníků meloucích mouku, do pekařů, vyrábějících chléb, do řidičů, kteří jej rozvezou, do prodavačky, jež nám jej prodá, do stavitelů silnic, po nichž nám ten chléb vezou, do silničářů, kteří o ty silnice dbají, dělníků ve fabrikách na auta, jež s tím chlebem jezdí, do automechaniků, kteří je opravují a samozřejmě do lidí, těžících ropu, protože bez ní by to nešlo. Ale je také vtělen do policistů, kteří dbají o pořádek, a umožňují, že zásilka s chlebem ve většině případů dorazí. A do hasičů, kteří chrání město, a tedy i pekárnu či obchod, před požárem. Tam všude je Bůh, jenž nám dává vezdejší chléb, který si pak individualistický mystik dá k snídani, aby měl sílu vydělat si nějaké peníze, za ně si koupit hlubokomyslnou knihu a večer strávit třeba sezením v ásaně nebo provozováním goetického rituálu.

Jen stěží by mohl tímto způsobem fungovat, kdyby žil v zemi, kde vládne právo silnějšího, kde má každý jen to, co si urve, kde policie, pokud vůbec existuje, existuje jen pro ty, kdo si zaplatí, kde obyčejný člověk musí v lepším případě dřít od rána do večera, aby dostal kousek chleba, v horším případě živoří v uprchlickém táboře odkázaný na špinavou vodu a doufající, že o sebe se starající ozbrojenci aspoň tentokrát nechají projet konvoj s humanitární pomocí.

Fungující stát zabezpečující infrastrukturu, bezpečnost a sociální smír, zde vskutku není jen pro nějaké nesamostatné „socky“, fungující stát je nástroj, který umožňuje lidem, aby se soustředili právě na ty kreativní, sebeaktualizační, individuační a duchovní oblasti, na které by jinak nemohli ani pomyslet!

Bez všech těch tisíců lidí – lékařů i pekařů, policistů i popelářů atd. – bychom si o našich sofistikovaných mystických cestách jen zdát. Ostatně: Vždyť i buddhističní mniši a hinduističtí asketové (a řekl bych, že včetně známého pránožrouta Prahlada) potřebují něco jíst a bez almužen okolí by nepřežili.

Tedy prakticky každá duchovní cesta není jen výsledkem samotného „hledajícího“, je výsledkem často téměř neviditelné práce nespočtu lidí, bez nichž by tak, jak je v dnešní době praktikována, prostě nebyla možná. Nebyla by možná bez lidí, kteří jsou často takovými individualisticky zaměřenými „hledači“ pokládáni za „tupé stádo“. Jsem přesvědčen, že pokorné přijetí existence této sítě, jež nám umožňuje relativně snadný život a dává prostor k široké paletě sebevyjádření, sítě, jejíž součástí je univerzitní profesor i pomocný dělník, člověk, který po práci sleduje telenovely, i člověk, který ten čas věnuje náročným duchovním cvičením, by mělo být integrální součástí každé duchovní cesty, pakliže je její součástí oproštění se. Nemůžeme se totiž oprostit od čehokoli, pokud si neuvědomíme veškeré s tím spojené souvislosti. Pakliže tuto horizontální a zdánlivě povrchní rovinu sociální reality s pokorou a díky neakceptujeme, hrozí nám, že místo abychom se ztratili ve světě, který se snažíme „odmyslet“, ztratíme se v solipsistní luciferské iluzi kdesi za branou ze slonoviny.