Dnes ve Šlapanicích u Brna proběhla panelová diskuse s názvem „Bůh nebo Evoluce“. Zorganizovala ji dvě odlišně zaměřená sdružení, totiž Občanské sdružení ateistů České republiky a Monos (Monarchistické občanské sdružení). Ateisty zastupoval pražský filosof Tomáš Hříbek, teisty (organizačně zajištěné monarchisty) pražský filosof a lékařský etik David Černý.
Co k tomu říci? Přišel jsem (začalo to po 13. hodině), seděl jsem, trpěl jsem (do 17. hodiny), odešel jsem s částí přítomných do hospody, pokecal jsem (celkem slušná kompenzace předchozího utrpení), byl odvezen skoro domů a byl rád, že je to za mnou.
Vážně: Bylo to pro mě dost úmorné. Stručně řečeno šlo o to, jestli teismus v jeho více či méně katolické podobě je nebo není kompatibilní s darwinismem.
Tomáš Hříbek tvrdil, že není, protože tím, že do celé záležitosti vnáší intervenujícího boha, vytváří konkurenční teorii a obě pravdivé být nemohou.
David Černý tvrdil, že je, protože darwinismus nemůže dokázat, že to, co se jeví z hlediska darwinismu jako nahodilé, je ve skutečnosti vůle boží, konkrétně boží zásahy vedoucí k nám coby koruně tvorstva a… tak.
Tomáš Hříbek k tomu řekl, že jediný bůh, který nekoliduje s přírodní vědou, je bůh deistický, tedy bůh, který nějak nastavil pravidla a pak nezasahuje, protože kdyby zasahoval, stal by se součástí přírodovědeckého zkoumání (trochu to zestručňuji).
David Černý říkal něco v tom smyslu: „A co kdyby to bylo přírodovědnou metodou nepoznatelné?“
Marek Picha z brněnské Filozofické fakulty, který byl přítomen v publiku, se snažil upozornit na zjevný fakt, že věda nemůže vyloučit nadpřirozené a nezjistitelné intervence křesťanského Boha, Velkého špagetového monstra atd., ale že z této skutečnosti vůbec nic neplyne, protože věcí, které nelze dokázat ani vyvrátit existuje nekonečné množství.
Mimo to David Černý hovořil o „ateistickém a teistickém výzkumném programu“, přičemž tím „ateistickým“ zřejmě myslel přírodní vědu, ale nepodařilo se mi pochopit, co má ten „teistický výzkumný program“ vlastně být (Marek Picha k tomu řekl, pokusím se to zreprodukovat, případná nepřesnost nechť padne na mou hlavu, něco na ten způsob, že se nejedná o rovnocenné záležitosti, protože vědecký program je definován svou metodou, zatímco teistický program postulováním nějaké entity nebo souboru přesvědčení).
Na svou otázku, jak konkrétně obohatí naše poznání zavedení entity „intervenující bůh“ do evoluční teorie, jsem se nedozvěděl nic víc, než že je to nějak přínosné pro věřící.
Kromě toho bylo v publiku několik zřejmě hardcore kreacionistů, kteří se čas od času snažili stáčet debatu k notoricky známým kreacionistickým pseudoargumentům, což se jim naštěstí nepovedlo, protože pak už by to bylo celé úplně k ničemu.
V druhé části panelové diskuse Tomáš Hříbek poreferoval o teologii a přírodní vědě v Darwinově době a o Darwinově teologické argumentaci pro svou teorii (což bylo zajímavé, ale diskuse už plynula jiným směrem) a měl několik trefných postřehů ohledně toho, že Vatikán velmi pečlivě dbá na to, zda vědci nevydávají za fakt něco, co nemají dostatečně empiricky potvrzené, a sám hlásá věci, které nemá empiricky potvrzené vůbec.
Nakonec David Černý prezentoval tezi teistického analytického filosofa Alvina Plantingy o tom, že ve skutečnosti nejde o spor mezi vědou a teismem, ale mezi dvěma filosofiemi – scientismem a teismem, z nichž každá může sloužit jako svého druhu výzkumný program (viz výše). Musím uznat, že tento postřeh je patrně správný, ale myslím, že neimplikuje tvrzení, že pokud jsou jak scientismus tak teismus filosofické směry, jsou si rovnocenné, a ani to, co tedy ksakru ten „teistický výzkumný program“ vlastně je.
Další podstatnou věcí ze strany Davida Černého bylo úvodní rozlišení víry na metakategoriální a kategoriální rovinu. Z hlediska té první je víra chápána jako existenciální postoj, zkušenost s Bohem, přičemž tato zkušenost vnitřně tu víru potvrzuje. V této rovině víra s vědou nekoliduje. V kategoriální rovině je víra vnímána jako systém přesvědčení o realitě, zde může vznikat spor. S tím nemám problém.
Samozřejmě se otevřela i další témata, jako je otázka důkazního břemene při argumentaci věřících a nevěřících (do níž se pochopitelně zapojil Marek Picha, protože tohle téma má fakt v paži), pak nějaká etická témata v souvislosti s evolucí a možná i další věci: Nedělal jsem si poznámky, takže tuto zprávu píši po paměti, pokud jsem něco vynechal či nepopsal zcela přesně, budiž mi to prosím odpuštěno.
Jak to celé vyhodnotit? Můj pocit z toho byl, že někteří (no dobře, patrně skoro všichni) teističtí věřící, se prostě snaží existenciální zkušenost z „metakategoriální“ roviny za každou cenu zracionalizovat tím, že ji nějak propojí s přírodovědnou interpretací reality, což jim samotným může dávat smysl, ale nevěřícím to může připadat přinejlepším jako připojování pátého kola k dobře jedoucímu vozu.
Byla doba, kdy bylo pro křesťany neskousnutelné, že by lidé nesídlili ve středu kosmu na nehybné Zemi, natožpak že by byla i jiná slunce atd. Nakonec zvítězila realita (stále však najdeme pár geocentrických, a dokonce i několik placatozemních, pošuků!) a biblická kosmologie byla vesměs akceptována jako metafora. Aktuálně mají křesťané zjevně problém v tom, že by i stvoření člověka byla metafora, tedy mají problém s přijetím stanoviska, že z hlediska zkušenosti s Bohem není podstatné, jestli někdo „tahal za nitky“ či nikoli, stejně jako není podstatné, jestli někdo někdy doslova konstruoval vesmír v šesti dnech či nikoli.
Vlastně je snaha některých křesťanských myslitelů „vpašovat“ Boha do procesu evoluce podobná snaze některých moderních mystiků objasnit své zkušenosti postulováním divokých hypotéz o povaze světa za použití výrazů jako je „kvantové vědomí“ apod. Jedná se prostě o snahu zracionalizovat velmi intenzivní, ale těžko uchopitelnou zkušenost.
Navzdory tomu, že scientisté nemají právě v lásce existencialistickou filosofii či jungovskou a jinou hlubinnou psychologii, domnívám se, že právě vzhledem k výše řečenému jsou tyto velmi prospěšné, protože nabízejí způsoby, kterak s těmito vnitřními duševními obsahy nakládat bez toho, že by byly směšovány s testovatelným vědeckým poznáním.
Po diskusi následovalo posezení v hospodě a příjemný pokec, což bylo fajn, stejně jako to, že jsem se konečně osobně potkal s Tomášem Hříbkem. Přesto budu hodně váhat, pokud se opět naskytne příležitost zúčastnit se akce tohoto typu, neboť se místy jednalo o intelektuálně dosti frustrující zkušenost.