Práva, svobody a občasné nepohodlí

Dnes jsem v čekárně u veterinářky zalistoval jakýmsi časopisem o psech, kde jsem narazil na článek o právních záležitostech cestování se psy hromadnou dopravou, na jehož konci byla anketa, v níž pár lidí odpovědělo na obligátní otázku na názor.

Jeden z respondentů redakci sdělil, že je proti cestování psů autobusy, protože by mu bylo nepříjemné, kdyby musel dvě hodiny poslouchat, jak za ním funí pes, zvláště pokud by byl cítit typickým psím pachem. I zamyslel jsem se nad tím.

Po pravdě řečeno by mi taky bylo nepříjemné, kdyby za mnou dvě hodiny funěl a lehce zasmrádal pes, ale říkám si: A co jako?

Už rok jsem nekuřák a vyhledávám spíše nekuřácké prostory a je mi docela nepříjemné, když kolem mě na ulici projde někdo s cigaretou a vítr mi zavane obláček dýmu rovnou do obličeje. A co jako?

Mám snad kvůli tomu volat po zákazu kouření na ulici? Kvůli tomu, že na mě párkrát do roka zavane kouř? Kvůli nepříjemnému zážitku, na který si brzy ani nevzpomenu?

Co tím chci říci – mám takový pocit, že lidé v dnešní době stále háklivější na sebemenší nepohodlí a mají potřebu kvůli kdejaké prkotině invokovat „svá práva“. Pokládám za samozřejmé, že člověk má právo nebýt ohrožován na zdraví či životě, nebýt po delší dobu nebo pravidelně vystaven stresujícímu diskomfortu atd., ale myslím, že dnešní lidé jsou, možná i pod vlivem médií, poněkud přecitlivělí. Přitom si ani nevšímají toho, jak poznenáhlu přicházejí o jiná práva, jako je právo na soukromí, právo na dostupnou zdravotní péči, právo na sociální síť…

Zdá se mi, jako bychom chtěli dohnat aktuálního Velkého bratra, naši novou „zemi, kde zítra už znamená včera“, jíž je tentokrát ta za Velkou louží, kde pokud jste chudí a nemáte dobrou zdravotní pojistku, máte prostě smůlu, ale za to máte právo vysoudit miliony, pokud se v restauraci opaříte čajem.

Víte, pokud bych jel autobusem a za mnou funěl a zatouchal pes, možná bych si povzdechl, ale řešil bych to mávnutím ruky. Koneckonců také já bych mohl někdy v budoucnu potřeboval takto cestovat se psem, a způsobil bych tak drobný diskomfort někomu jinému. A co se zásahů kouřem na ulici týče – bezpochyby jsem v minulosti takto, nechtě ovšem, taky dost lidem na okamžik znepříjemnil život.

Jsme lidé a jako takoví si prostě vždy budeme navzájem způsobovat nějaké drobné nesnáze. A právě tak bychom je měli brát. Nikdo neví, čím může, zcela nezáměrně, druhému vadit. Tělesným pachem, příliš hlučným smíchem nebo tónem hlasu, který někoho znervózňuje, jezením hamburgeru na ulici… Možností je nespočet.

Opravdu jsem proto, abychom se navzájem tolerovali pakliže si způsobujeme občasné nepohodlí, a nedělali z toho takovou vědu. Zbude nám pak víc času přemýšlet o skutečných právech a svobodách.