V jistých obzvláště cynických okamžicích každodenní zkušenosti dospívávám ke znepokojivému přesvědčení, že člověk je houba.
Není to ani zdaleka tak bizarní představa, jak by se na první pohled mohlo zdát, a ty obzvláště cynické okamžiky každodenní zkušenosti nikterak nesouvisejí s psilocybinem. Richard Dawkins sice ve skutečnosti není autorem myšlenky „sobeckého genu“, ale je autorem teorie „rozšířeného fenotypu“, jež říká, že geny neovlivňují jen uspořádání živých těl, ale také to, co tato těla dělají se svým okolím. Fenotypem bobra tedy není jen jeho tělo, ale také hráz, kterou staví. Totéž u ptáků a hnízd, pavouků a pavučin atp. Ona znepokojivá myšlenka zní: Není to všechno, čím jsme obklopeni, prostě jen exprese našich genů podobně jako je hnízdo umnou expresí genů třeba snovače? Zdálo by se, že nikoli. Člověk si řekne, že v genech může být naprogramováno hnízdo, hráz či pavučina, ale ne třeba počítač. Dobrá, to je zřejmě pravda, nicméně naším rozšířeným fenotypem je především kultura coby princip tvorby institucí a způsob práce s informacemi. Bobří hráz ostatně může působit jako poměrně jednoduchý úkol, ale co kupříkladu termitiště? To už nemá svou komplexností k počítačům zase tak daleko. Podobně třeba včelí úl. V každém případě vytvořené artefakty i vytvořená sociální struktura nakonec slouží k replikaci.
Nuže: Je zde či není nějaký kvalitativní rozdíl mezi společností termitů a jejich farmami, na kterých pasou ochočené mšice, jež dojí, a lidskou společností, jež ve svých počátcích ostatně nebyla složitější, spíše naopak, nebo jde o rozdíl pouze kvantitativní?
V obzvláště cynických okamžicích každodenní zkušenosti, což je v poslední době ostatně skoro pořád, nabývám také dalšího znepokojivého filosofického přesvědčení: Kvalita neexistuje. Tedy: neexistují kvalitativní rozdíly, jen dostatečně vzdálené rozdíly kvantitativní, jež zdálky působí jako nesouměřitelné, kvalitativně odlišné. Kategorie kvality může být užitečná v praktickém životě, jedná se však pouze o užitečnou fikci. Tedy: Neexistuje žádný skutečně kvalitativní rozdíl mezi neživým a živým, a takový rozdíl neexistuje ani mezi živým a sebe sama vědomým. Přírodní vědy ostatně takovou myšlenku stále více potvrzují. Osobně se domnívám, že podaří-li se nám vytvořit umělý život či umělou inteligenci, nebude to žádný „WOW zážitek“, nejspíš si toho ani nevšimneme, bude to gradualistické. Naše výtvory v tomto směru budou prostě čím dál komplexnější a nejspíš ani nebudeme schopni přesně určit, kdy se z neživého stalo živé, či ze sama sebe nevědomého sama sebe vědomé. Svou tezi o neexistenci kvality opírám a prostou skutečnost, že přiblížíme-li se k jakékoli hranici mezi dvěma fenomény, jsme, jsme-li poctiví, vždy schopni ji obousměrně zpochybnit („paradox hromady“). Tedy jedna substance (o které celkem nemá smysl říkat, zda je hmotná nebo duchovní, protože to bychom museli připustit možnost existence kvalitativně odlišné substance a možnost kvalitativního rozdílu jsem právě zavrhl), více či méně pozvolné avšak vždy neostré přechody mezi jejími stavy… a to je všechno. Viz také Spinozova ontologie. Nicméně se vraťme k myšlence, že člověk je houba.
Otázka zní: Koho rozšířeným fenotypem je počítač, na kterém toto píšu, koho rozšířeným fenotypem je dům, v němž bydlím? Existuje nějaký segment lidmi vytvořené kultury (včetně artefaktů), který je konkrétně mým rozšířeným fenotypem? Nebo se rozšířené fenotypy jedinců, přinejmenším jedinců jedné kultury, ale s vědomím, že ani zde neexistují jasné hranice, vzájemně prolínají jako ohromné podhoubí jediné obrovské houby okupující celý les? Jakkoli odlišní, nesplýváme nakonec v jednu entitu? Nejsme, stejně jako termitiště, ve skutečnosti jedinou poněkud amorfní entitou? Jediné, co takovým závěrům podstatným způsobem odporuje, je problematická kategorie skupinového výběru, jíž tato úvaha pochopitelně zavání, a samozřejmě fakt, že lidstvo jako celek není, a to docela zjevně, kooperující entita. Upřímně řečeno právě nyní se mi nedaří spojit dohromady kompetici a výše zmíněnou propojenost jednotlivých těl do rozsáhlých sítí tvořených sdílenými rozšířenými fenotypy, což mě pochopitelně zlobí, protože za těchto okolností nemohu, ač bych samozřejmě rád!, se suverenitou koncovky v podání šachového velmistra dospět k nezpochybnitelnému závěru, že pakliže kultura a artefakty jsou podhoubím toho, co označujeme jako lidská těla, pak tato těla jsou… plodnice.
Addendum: Nesedí to taky proto, že plodnice rostou z podhoubí, neutvářejí ho. Inu, někdy se stane, že člověka při venčení psa napadne něco zajímavého, ale když se tomu pokusí dát tvar, zjistí, že ta metafora prostě nefunguje tak, jak by měla. Nebýt však blogu, neměl bych potřebu to napsat, promyslet a odhalit ty nedostatky. Ale za čím si, aposň zatím, stojím, je ta střední část o neexistenci kvalitativních rozdílů.
Addendum (17. 7. 2012): Článek vznikla jako produkt snahy uspořádat si myšlenky v jené oblasti a ukázka toho, jak se původně zdánklivě pěkný nápad rozplizne v těžko překonatelných problémech. Proto jsem si nedal pozor a neuvedl zdroje, z nichž jsem vycházel, jako bych tu uvedl u eseje, který bych myslel vážně. Vycházel jsme z těchto zdrojů (a v případě rozšířeného fenotypu i z mnoha jiných načtených věcí) z hlavy. Odnikud jsem nekopíroval žádné pasáže a pak je předělával. Protě jsem to napsal z jedné vody načisto, zjistil, že je to asi jako celek blbost, zveřejnil jsem to – vlastně ani nevím proč. Obvykle to s texty s nimiž nejsem spokojen, nedělám a neměl jsem to dělat ani v tomto případě.