Žák: „Je i poučený člověk v moci příčiny a následku?“
Hjakudžó: „Nezastírá si souvislosti příčin a následků.“
Baruch Spinoza je bezpochyby jednou z nejuhrančivějších postav v dějinách filosofie a současně postavou, jež, zřejmě nejen ve mně, vyvolává určité rozporuplné pocity, neboť si musím stále znovu klást otázku, zda je jeho filosofování spíše lékem, jenž – a to přiznaně (a tudíž je možné jeho dílo hodnotit z této perspektivy) – nabízí lidem k vyrovnání se se světem, a nakolik je spíše jedem, který filosof vypotil ve své učené osamělosti.
Pravdou však je, že každý pořádný lék je současně i jedem – záleží na správném dávkování. Nutno říci, že pokud toužím po filosofickém rozpoložení toho druhu, který chce navodit i Spinoza, tedy po moci nad afekty, sahám raději po Senekovi či Marku Aureliovi, ale tím nechci říci, že bych je považoval za lepší, jen se snadněji čtou a pokud hledám filosofické farmakon, užiji lék, který se snadněji polyká. Nicméně, na rozdíl od stoiků, otevírá Spinoza téma, jež pokládám za velmi zajímavé z hlediska, řekněme, praktické mystiky – téma dosahovaní unio mystica prostřednictvím filosofického, spekulativního myšlení.Tak, jako ostatní racionalističtí filosofové Parmenidem počínaje, vychází i Spinoza z rozlišení na doxa a epistémé, přičemž první druh poznání je poznání empirické a má jen podřadný význam, je nahodilé a nemůže z něj vzniknout poznání nutné, druhý typ poznání je poznání rozumové, z obecných pojmů a adekvátních idejí. Třetím, vrcholným, druhem poznání je intuitivní vhled, přímé zření esence věcí vedoucí k pochopení Boha. Snaha a žádost (protože je to zjevně uspokojující a prožití hodná zkušenost) poznávat věci tímto třetím druhem poznání přitom nemůže vycházet z prvního, tedy empirického, druhu poznání, ale může vycházet z druhého druhu poznání.
Spinoza tedy tvrdí, že oprostíme-li se od empirického poznání kontingentních věcí, a zaměstnáme se poznáváním obecných pojmů a idejí, které však stále podléhá času, můžeme čas od času dosáhnout intuitivního zření, kdy radostně poznáváme pod způsobem věčnosti, neomezování prostorovými a časovými vztahy.
Všimněme si, že determinismus ve Spinozově, a vlastně jakémkoli jiném, pojetí souvisí s prostorovými a časovými vztahy, je možný pouze v čase, tam, kde lze hovořit o trvání. Věčnost, na níž se podílíme poznáváme-li „třetím způsobem“, je bezčasová, tudíž není součástí deterministických soukolí, a lze říci, že v ní je duše od determinismu osvobozená.
Spinoza samozřejmě nebyl prvním filosofem, který se vydal touto cestou, obdobnou filosofickou mystiku – zkušenost s vytržením duše k Jednomu jako důsledek správně zaměřeného filosofování nacházíme u novoplatóniků, více mysticky a nábožensky postupovali gnostikové a jako jistý spodní proud zůstávala myšlenka individuální cesty k duchovnímu poznání či vykoupení v evropském myšlení, navzdory převládajícímu křesťanství a jeho cestě nezasloužené spásy, přítomná stále (zatímco v buddhistických zemích se naopak znovu a znovu vlamoval do původního „ateistického“ a individualisticky pojatého učení o vysvobození vlastními silami klasický teismus a spiritualita spásy z venčí). U Spinozy je zajímavé, že podle všeho zůstává čistě na poli filosofie a nesnaží se vypomoci si žádnou náboženskou či magickou technikou, jako tomu bylo například u Prokla a zřejmě možná i u Plotína (viz [2]).
Srovnejme nyní Spinozovu koncepci se zen buddhismem, jak jej podává D. T. Suzuki, podle nějž je zen protikladem všeho, co se nazývá vědou nebo vědeckostí. Zen je osobní a konkrétní, věda neosobní a abstraktní. Neosobnost, protože je abstraktní, nemá co činit se zkušeností jedince. To, co je osobní, je jedinci naopak zcela vlastní, a neznamená nic bez vlastního, tj. individuálního a konkrétního, zážitku. Slova slouží jako prostředek, kterak se dobrat k ryzí mimoslovní zkušenosti; stanou-li se cílem, zatemňují prožívání. Zen dle Suzukiho směřuje k zážitku původní neoddělenosti, zrušení rozdělení na subjekt a objekt (Buber by v této chvíli připomněl, že vedle „já“ a „ono“ je zde také „ty“, a mistr Ummon by možná trval na tom, že podstatou zenu je kůl od záchodu).
Zenové satori (pojem, který odpovídá sanskrtskému bódhi, probuzení) spočívá v překonání duality já a ne-já. Satori je uchopením reality pomocí intuice, přičemž tato intuice reality spočívá v identifikaci sebe sama se stáváním se, to jest realitou (ta tedy není pojímána staticky), k přijímání tohoto stávání se tak, jak přichází.
Otázka, kterou si kladu, zní, zda se v případě Spinozova třetího druhu poznání jednalo o prožitek analogický zenovému satori. Jak v případě Spinozy, tak i v případě učedníka zenu nacházíme velké racionální vypětí (u Spinozy filosofickou prací, u učedníka zenu lámáním si hlavy nad koanem), které v určitou chvíli „vystřelí“ mysl do nedualistické, bezčasové roviny, aby se poté zase vrátila zpět. Jenže v zenu je ona racionální rovina odhozena jako onen pověstný Wittgensteinův žebřík, zatímco Spinoza i novoplatonikové se vracejí ke svým sofistikovaným naukám. Výsledkem zenového či obecně buddhistického probuzení je důraz na svět jevů takový, jaký je, bez zbytečných interpretací, které slouží nanejvýš jako pomůcka při studiu. Buddha sám se ostatně velmi krotil v teoretizování a zdůrazňoval praxi.
Na Spinozovu Etiku je tedy možné (mimo jiné!) nahlížet jako na farmakon sloužící k dosažení stoického nadhledu (což může být stav navozený na dosti dlouho dobu a lze jej dosáhnout víceméně záměrně), a jako výpověď o tom, že existuje nějaký vyšší, intuitivní způsob poznání, jehož je možné filosofickou prací dosáhnout, a s nímž má autor zkušenost, kterou vcelku srozumitelně popsal, včetně toho, že dokud máme tělo a podléháme času, nejsme schopni v tomto stavu setrvat (což ostatně říkají i zen-buddhisté).
Myslím, že cest k poznání, moudrosti, klidu i zkušenosti transcendentna je mnoho a žádná není univerzálně použitelná, protože, stejně jako v případě léků, co jednomu pomáhá může druhému škodit; ostatně: cesty vedoucí k témuž cíli mohou být i zcela protikladné.