Číst cestopisy je zvláštní a obohacující zkušenost, zvláště hledáte-li literární dotek s něčím nezpochybnitelně skutečným. Přečíst si Arseňjevovy knihy jsem toužil od chvíle, kdy jsem shlédl překrásný Kurosawův film Dersu Uzala. Rychle jsem sehnal stejnojmennou knihu, ta je však pokračováním knihy Ussurijským krajem. Když jsem ji konečně v jednom internetovém antikvariátě nedávno objevil a zakoupil, mohl jsem si konečně přečíst, jak to s goldským lovcem a stopařem Desuem Uzalou bylo doopravdy.
Zde je nutno podotknout, že tak jak jsou, jsou Arseňjevovy cestopisy nezfilmovatelné. Je v nich skryt příběh, ale ten musel Kurosawa vydolovat a upravit, aby dal vzniknout filmovému vyprávění. Arseňjevovy knihy posloužily jako surovina. Narozdíl od filmu nemají tyto dva na sebe navazující cestopisy, odehrávající se na Dálném Východě v letech 1902 a 1906-1907, umělecký tvar. Prostě popisují, co se ten který den dělo, a nikoli to, co by se mělo dít v souladu s těmi či oněmi vypravěčskými pravidly. Musím říci, že mě to, coby spisovatele, fascinovalo. Knihy mne neustále překvapovaly tím, že neměly žádný dramatický rytmus, a díky tomu jsem si uvědomil, nakolik beletrie, tváří-li se, že popisuje skutečný život, často klame…
Vraťme se však ke knihám samotným. Badatel, cestovatel, přírodovědec a spisovatel Vladimír Klavdijevič Arseňjev působil v letech 1899 až 1930 na Dálném Východě a podnikl řadu významných výzkumných cest. V roce 1902 se seznámil s Dersuem Uzalou, jedním z posledních příslušníků malého národa Goldů, s nímž se spřátelil a který mu několikrát zachránil život a i jinak mu byl neocenitelnou oporou. Arseňjev popisuje, jak se na konci první společné cesty rozloučili a pak se náhodou opět setkali v roce 1906, kdy se dohodli, že se na jaře příštího roku (1907) Dersu opět připojí k další z Arseňjevových výprav.
Kvůli Dersuovi jsem knihy četl především a nutno dodat, že v knihách je ještě životnější než ve filmu. Jeho přirozená lidská dobrota, úcta k životu, nezištnost a animistická víra v oživenost všeho jsoucího prostě chytnou za srdce. Fascinující je jeho hluboká znalost přírody, v níž se pohyboval, a schopnost vyčíst i z těch nejnepatrnějších stop důležité informace – v tom až neuvěřitelně připomíná jiného mého milovaného literárního hrdinu (ovšem fiktivního) – Sherlocka Holmese. Jeho příběh je dojemný a smutný – neštovice mu vzaly ženu a děti a on zůstal sám. Přesto nerezignoval, přitakává životu, žije rád a nikdy si nestěžuje.
Knihy však nejsou jen o Dersuovi. Autor detailně, den po dni, popisuje vše důležité, co viděl a zažil, nic nepřikrášluje, prostě podává zprávu. Tím pádem se čtenář musí prokousat (není-li nadšencem do geologie, zeměpisu či botaniky) dlouhými popisy hornin, rostlin a všemožných druhů zvířat, které se na té či oné lokalitě vyskytují, soupisy řek, říček a potoků, i podrobnými popisy cesty ve dnech, kdy se nic zvláštního nestalo. Jenže život není román, hektické dny se střídají s těmi zdánlivě nezajímavými a detailní mapování zkoumaného území byla Arseňjevova práce. Velice mě zaujalo, když v jednom soupisu nerostů jako jeden z mnoha vcelku nezajímavých kamenů zmiňuje smolinec. Kdyby tak věděl…
Autor také čtenáři jasně ukazuje, že cestování po Sibiři není žádný nedělní výlet, ale tvrdá dřina. Někdy není co jíst, nikde žádná pomoc, pokud člověk onemocní, invaze milionů komárů a muchniček v létě a třeskuté mrazy v zimě, neustálé nebezpečí a jen občas trochu nezkalené romantiky. Nicméně Arseňjev tuto práci zjevně miloval – porůznu zmiňuje ten krásný pocit svobody, který se na začátku každé cesty dostavoval.
Velmi zajímavé pro mne však byly jeho popisy života lidí nejrůznějších národností, kteří v kraji v té době žili. Zvláštní pozornost věnuje Číňanům, které na jednu stranu charakterizuje jako lidi nesmírně pracovité a často pohostinné, na stranu druhou jako lidi, kteří bezskrupulózně drancují své okolí – včetně původních obyvatel kraje, které si téměř zotročili. Čtenář dostává možnost nahlédnout do života lidí v době, kdy se vše kolem nich měnilo a tempo změn se mělo v budoucnu ještě zrychlit. Arseňjevovy popisy tak slouží jako momentky zachycující jednu z etap společenských změn na Dálném Východě na počátku dvacátého století.
V tomto směru je zajímavé sledovat různých vztah různých skupin lidí ke zvířatům. Zatímco Číňané zabíjejí vše, z čeho mohou mít užitek, bez ohledu na škody, které tím páchají, a Rusové střílejí po kde čem prostě „ze sportu“, Dersu – pro něhož je vše živé i neživé „lidi“ – zabíjí uvážlivě a tehdy, kdy je to potřeba. Celkově se zdá, že původní obyvatelé Dálného Východu žili v lepší harmonii s přírodou než přistěhovalci, čímž Arseňjev (o objektivitě jehož popisů nelze mít vážných pochyb) alespoň v tomto případě celkem potvrzuje představy o „ušlechtilém divochovi“.
Byla-li řeč o Dersuově animismu, je třeba zmínit i Arseňjevův pohled na svět – ten je velmi vědecký, je poznat, že má rozsáhlé přírodovědné vzdělání své doby. Přesto si však s Dersuem rozumí a jsou schopni se vzájemně chovat ve vzájemné úctě a přátelské lásce.
Druhá kniha končí velmi smutně – stejně jako film – Dersu, kterému se zhorší zrak, žije s Arseňjevem ve městě a trápí se v jemu cizím a nesrozumitelném světě tak dlouho, že nakonec odejde zpět do hor, kde je zavražděn.
Arseňjevovy knihy mají, myslím, co říci i současnému čtenáři; pro mě byly velmi obohacující. Arseňjev píše povětšinou čtivě a umí čtenáře přenést do míst, jež právě popisuje, a umí též napínavě vystihnout atmosféru dramatických situací.
Na závěr se rozloučím s jedním postřehem, který se sice týká (doslovně) cestování, ale má i metaforický přesah: „Když máte před sebou ještě dalekou cestu, obyčejně nepospícháte, ale čím více se blížíte ke konci, tím více jste vzrušeni, začínáte spěchat, dělat chyby a často se octnete v úzkých. Za takových okolností se musí člověk ovládnout a trpělivě jít stále stejným tempem dál.“ (Dersu Uzala, s. 229)
Vraťme se však ke knihám samotným. Badatel, cestovatel, přírodovědec a spisovatel Vladimír Klavdijevič Arseňjev působil v letech 1899 až 1930 na Dálném Východě a podnikl řadu významných výzkumných cest. V roce 1902 se seznámil s Dersuem Uzalou, jedním z posledních příslušníků malého národa Goldů, s nímž se spřátelil a který mu několikrát zachránil život a i jinak mu byl neocenitelnou oporou. Arseňjev popisuje, jak se na konci první společné cesty rozloučili a pak se náhodou opět setkali v roce 1906, kdy se dohodli, že se na jaře příštího roku (1907) Dersu opět připojí k další z Arseňjevových výprav.
Kvůli Dersuovi jsem knihy četl především a nutno dodat, že v knihách je ještě životnější než ve filmu. Jeho přirozená lidská dobrota, úcta k životu, nezištnost a animistická víra v oživenost všeho jsoucího prostě chytnou za srdce. Fascinující je jeho hluboká znalost přírody, v níž se pohyboval, a schopnost vyčíst i z těch nejnepatrnějších stop důležité informace – v tom až neuvěřitelně připomíná jiného mého milovaného literárního hrdinu (ovšem fiktivního) – Sherlocka Holmese. Jeho příběh je dojemný a smutný – neštovice mu vzaly ženu a děti a on zůstal sám. Přesto nerezignoval, přitakává životu, žije rád a nikdy si nestěžuje.
Knihy však nejsou jen o Dersuovi. Autor detailně, den po dni, popisuje vše důležité, co viděl a zažil, nic nepřikrášluje, prostě podává zprávu. Tím pádem se čtenář musí prokousat (není-li nadšencem do geologie, zeměpisu či botaniky) dlouhými popisy hornin, rostlin a všemožných druhů zvířat, které se na té či oné lokalitě vyskytují, soupisy řek, říček a potoků, i podrobnými popisy cesty ve dnech, kdy se nic zvláštního nestalo. Jenže život není román, hektické dny se střídají s těmi zdánlivě nezajímavými a detailní mapování zkoumaného území byla Arseňjevova práce. Velice mě zaujalo, když v jednom soupisu nerostů jako jeden z mnoha vcelku nezajímavých kamenů zmiňuje smolinec. Kdyby tak věděl…
Autor také čtenáři jasně ukazuje, že cestování po Sibiři není žádný nedělní výlet, ale tvrdá dřina. Někdy není co jíst, nikde žádná pomoc, pokud člověk onemocní, invaze milionů komárů a muchniček v létě a třeskuté mrazy v zimě, neustálé nebezpečí a jen občas trochu nezkalené romantiky. Nicméně Arseňjev tuto práci zjevně miloval – porůznu zmiňuje ten krásný pocit svobody, který se na začátku každé cesty dostavoval.
Velmi zajímavé pro mne však byly jeho popisy života lidí nejrůznějších národností, kteří v kraji v té době žili. Zvláštní pozornost věnuje Číňanům, které na jednu stranu charakterizuje jako lidi nesmírně pracovité a často pohostinné, na stranu druhou jako lidi, kteří bezskrupulózně drancují své okolí – včetně původních obyvatel kraje, které si téměř zotročili. Čtenář dostává možnost nahlédnout do života lidí v době, kdy se vše kolem nich měnilo a tempo změn se mělo v budoucnu ještě zrychlit. Arseňjevovy popisy tak slouží jako momentky zachycující jednu z etap společenských změn na Dálném Východě na počátku dvacátého století.
V tomto směru je zajímavé sledovat různých vztah různých skupin lidí ke zvířatům. Zatímco Číňané zabíjejí vše, z čeho mohou mít užitek, bez ohledu na škody, které tím páchají, a Rusové střílejí po kde čem prostě „ze sportu“, Dersu – pro něhož je vše živé i neživé „lidi“ – zabíjí uvážlivě a tehdy, kdy je to potřeba. Celkově se zdá, že původní obyvatelé Dálného Východu žili v lepší harmonii s přírodou než přistěhovalci, čímž Arseňjev (o objektivitě jehož popisů nelze mít vážných pochyb) alespoň v tomto případě celkem potvrzuje představy o „ušlechtilém divochovi“.
Byla-li řeč o Dersuově animismu, je třeba zmínit i Arseňjevův pohled na svět – ten je velmi vědecký, je poznat, že má rozsáhlé přírodovědné vzdělání své doby. Přesto si však s Dersuem rozumí a jsou schopni se vzájemně chovat ve vzájemné úctě a přátelské lásce.
Druhá kniha končí velmi smutně – stejně jako film – Dersu, kterému se zhorší zrak, žije s Arseňjevem ve městě a trápí se v jemu cizím a nesrozumitelném světě tak dlouho, že nakonec odejde zpět do hor, kde je zavražděn.
Arseňjevovy knihy mají, myslím, co říci i současnému čtenáři; pro mě byly velmi obohacující. Arseňjev píše povětšinou čtivě a umí čtenáře přenést do míst, jež právě popisuje, a umí též napínavě vystihnout atmosféru dramatických situací.
Na závěr se rozloučím s jedním postřehem, který se sice týká (doslovně) cestování, ale má i metaforický přesah: „Když máte před sebou ještě dalekou cestu, obyčejně nepospícháte, ale čím více se blížíte ke konci, tím více jste vzrušeni, začínáte spěchat, dělat chyby a často se octnete v úzkých. Za takových okolností se musí člověk ovládnout a trpělivě jít stále stejným tempem dál.“ (Dersu Uzala, s. 229)
ARSEŇJEV, V. K. Ussurijským krajem. Praha : Mladá fronta, 1953. 326 stran.
ARSEŇJEV, V. K. Dersu Uzala. Praha : Mladá fronta, 1955. 247 stran.