Diane Vera: Postkopernikánská přirozená teologie

Na četné žádosti některých satanistů jsem se odhodlal přeložit několik zajímavých textů americké teistické satanistky a zakladatelky Církve Azazelovy, Diane Very. Přestože pokládám koncept reálně existujících bohů v satanismu za krok zpět, patří Diane Vera k těm zaručeně nejrozumnějším představitelům současného satanismu a zaslouží si naši pozornost. Doporučuje samostatné myšlení, nedůvěřuje technikám jako je chanelling, odmítá podléhání jakýmkoli vůdcům a autoritám, jednoznačně se vymezuje vůči satanistickým fanatikům a neonacistům, zajímá se o přírodní vědy…

Na druhou stranu mám při četbě některých jejích textů pocit, že dělá ze satanismu něco na způsob “temnější bhaktijógy” – ale budiž. V každém případě pokládám její dílo za inspirativní a to i pro satanisty a-teistické, symbolické. Krátký text, kterým chci čtenáře uvést do myšlení Diane Vera, není – alespoň pro mě – nijak zvlášť výjimečný. Vlastně zobrazuje období života, jímž jsem již prošel. Bylo to období, kdy jsem věřil, že snad v nějakém smyslu existují bohové coby nějaké, na lidech alespoň zčásti nezávislé (symbiotické) entity neznámé povahy. Nakonec jsem však překročil ateistický Rubikon a uvědomil si, že opravdu stačí brát bohy jen jako ideje, memy, shluky informací… Jsem zvědav, zda Diane Vera k takovému kroku dospěje – mám pocit, že se to může stát velmi snadno. Článek o “postkopernikánské theologii” jsem vybral ze dvou důvodů – jednak proto, že pěkně nastiňuje myšlenková východiska Diane Very, jednak jako připomenutí novopohansky zaměřeným přátelům, že když už chtějí věřit v reálně existující bohy, měli by se také zamýšlet nad tím, jak jejich bohové vlastně existují, kde existují a v jakém měřítku existují. Mám totiž pocit, že v tom často opravdu nemají příliš jasno

Diane Vera

Přeložil Kojot.

Předtím, než Koperník (1473-1543) objevil, že Země obíhá kolem Slunce, pokládala většina lidí Zemi za střed vesmíru. Mnoho lidí proto předpokládalo, že jak Země, tak lidé, kteří na ní žijí, jsou v ohnisku zájmu všech bohů a dokonce i nekonečného kosmického Boha.

Netýkalo se to úplně všech. Dokonce i před Koperníkem zde byli lidé, kteří si uvědomili, že lidské bytosti jsou v konečném důsledku nedůležité a nepravděpodobnost toho, že by kosmický Bůh věnoval zvláštní osobní pozornost nám, lidem jako jednotlivcům. V mnoha starodávných polyteistických náboženstvích jsou nejvyšší bohové vnímáni jako vzdálení a neosobní. Pouze o nižších božstvech se předpokládá, že se o lidi osobně zajímají. Například v Jorubském pantheonu je Obatala nejvyšším z těch bohů, které se zajímají o lidské záležitosti, ale není nejvyšším bohem.

Ale křesťané a mnozí jiní byli toho názoru, že celé universum bylo stvořeno s myšlenkou na člověka – ať už pro náš prospěch nebo jako nástroj naší újmy.

Křesťané věří, že jejich domněle kosmický Bůh je “univerzálním dobrem” a to takovým, že se toto “dobro” nějakým způsobem smysluplně vztahuje k lidským bytostem. Věří také, že se jejich údajně kosmický Bůh osobně zajímá o konkrétní drobné detaily lidské morálky.

Na druhou stranu starověcí gnostikové dospěli na základě pozorování mnoha nechutných dějů v přírodě k závěru, že svět musel být stvořen nějakým zlým bohem, Demiurgem, a že účelem světa je polapit lidské duše do osidel hmoty.

Nyní již víme, že Země není středem vesmíru. Mnoho dalších vědeckých objevů ještě více posílilo představu o bezvýznamnosti lidských bytostí v kosmickém schématu věcí. Země není ve vesmíru ničím víc než zrnkem prachu. My, lidé, žijeme na této planetě jen nedlouho, srovnáme-li to s jejím stářím… Porozuměli jsme také roli náhody a chaosu v mnoha přírodních dějích.

Už před Koperníkem zde bylo mnoho zjevných důvodů proč nevěřit v to, že by se kosmický Bůh měl osobně zajímat o záležitosti jednotlivých lidí. To, jak život na Zemi funguje, tedy fakt, že se živé věci krmí jinými živými věcmi, nenaznačuje existenci “morálního” Boha, nebo Boha, který se zajímá o jednotlivá stvoření. Nic v celé přírodě nesvědčí pro představu, že existuje Bůh Stvořitel, který by toužil po osobním vztahu s jednotlivými lidmi.

Pokud přesto existuje nějaký kosmický Bůh, pak takový Bůh pravděpodobně netouží po osobním vztahu s lidskými bytostmi. Jak deismus tak i pantheismus jsou neskonale smysluplnějšími světonázory než je theismus v křesťanském smyslu.

Na druhou stranu jakýkoli bůh, který po osobním vztahu s lidmi touží, pravděpodobně není kosmický Bůh. Pokud je bytost, k níž se křesťané modlí, v jakémkoli smyslu slova skutečná, pak s nejvyšší pravděpodobností není pravým kosmickým Bohem, ale pouze nižším božstvem existujícím v mnohem, mnohem menším než kosmickém měřítku.

My z Církve Azazelovy věříme, že nejspíš existuje mnoho nekosmických bohů, přičemž někteří z nich si vytvořili symbiotické vztahy s lidmi – jak s jednotlivci, tak se skupinami. Všichni bohové, k nimž se lidé modlí, jsou s největší pravděpodobností nekosmické bytosti; pokud tedy vůbec existují.

Někteří z členů Církve Azazelovy rovněž věří v neosobního kosmického Boha, který může být chápán jak v deistickém tak i v pantheistickém smyslu.