Předurčeni věřit?

Navzdory snahám aktivních ateistů apelujících na logiku, zdravý rozum a přiměřené vnímání pravděpodobnosti existence různých jevů, se nezdá, že by náboženská víra byla na ústupu. Pokud lidé právě nevěří v nějaké konkrétní dogma, vytvářejí si vlastní představy o “duchovním světě”, či alespoň věří v “Něco tam nahoře”. Náboženská víra se přitom nevyhýbá ani přírodovědcům, jakkoli by měli být na první pohled proti takovým bludům imunnější. Ukazuje se, že jsme k iracionální víře zřejmě predisponováni. Znamená to, že není úniku?
V článku “Jsme zrozeni k víře v Boha” se dozvídáme několik důležitých poznatků z poslední doby, které ovšem dobře zapadají do koncepcí Davida Lewis-Williamse či Robina Dunbara. Dozvídáme se, že při náboženské zkušenosti jsou aktivována určitá centra v mozku a jejich umělou stimulací lze takový zážitek uměle navodit. Tendence k víře (či pověře) se spontánně projevuje již v dětství – od imaginárních kamarádů, imaginativního světa her a uctívání fiktivních hrdinů není daleko k víře v předky, duchy, bohy či Boha. S těmito poznatky souzní Lewis-Williamsova teorie o vzniku náboženství popsaná v knize “Mysl v jeskyni”, kde tvrdí, že náboženství vzniklo na základě prožitku změněných stavů vědomí, jejich sdělování a konečně jejich institucionalizace. Dunbar v knize “Příběh rodu Homo” vychází z této teze a zdůrazňuje evoluční aspekt náboženství, které podle něj představovalo pro člověka nespornou kompetitivní výhodu. Dokládá to i současnými studiemi, jež prokazují, že lidé hlásící se k nějakému organizovanému náboženství se lépe vyrovnávají kupříkladu se zdravotními problémy. Náboženství bylo dle Dunbara schopno utvářet větší skupiny lidí a soustředit jejich aktivitu nějakým konkrétním směrem, čímž se patrně lišili od malých skupinek nesmírně konzervativních neandrtálců. Lze tedy říci, že v době šíření našeho druhu lidí byla náboženská víra, dnes často spojovaná s konzervativismem, velmi progresivní!
Což však neznamená, že by se muselo vyvinout jako nová adaptace, spíše vzniklo, jak tvrdí Scott Atran z Michiganské univerzity, jako artefakt související se schopností budovat fiktivní světy. Primární adaptací mohla být, jak uvádí Barrtett, schopnost vcítit se do nepřítomného člověka, oddělit tedy svým způsobem jeho duši od těla, tím by náboženství souviselo s vyššími stupni intencionality, dalším dílkem mozaiky byl, jak poukazuje Jesse Bering, předimenzované vnímání příčiny a následku (vhodné ve světě plném predátorů, kde se vyplatilo přikládat důležitost i falešným signálům, než podcenit ty reálné) a konečně zmíněná imaginace, tedy schopnost představit si něco, co neexistuje, což má pochopitelně obrovský kompetitivní potenciál. Pokud člověk s těmito schopnostmi začal přikládat význam snům a vizím, k čemuž měl veškeré předpoklady, a začal o tom smysluplně komunikovat (což vyžadovalo patrně schopnost zvládnout pět stupňů intencionality), nic nebránilo vzniku náboženství, které se následně, byť jako “vedlejší efekt”, ukázalo být samo o sobě evolučně výhodné na úrovni skupin. (V tomto odstavci jsem vycházel z článku “Rození věřící: Jak váš mozek tvoří Boha”)
Jak v článku “Jsme zrozeni k víře v Boha” uvádí antropolog Pascal Boyer “Zdá se, že náboženské myšlení je pro naše kognitivní systémy cestou nejmenšího odporu. Naproti tomu nevíra je obecně dílem záměrné usilovné činnosti zaměřené proti našim kognitivním dispozicím – její propagace jako ideologie bude tedy sotva kdy snadná.”
V textu “Rození věřící: Jak váš mozek tvoří Boha” se dozvídáme, že i ateisté mají sklon k pověrčivosti (mohu potvrdit), že děti zcela spontánně utvářejí ideu nadpřirozena a že v případě, kdy v nás sílí pocit ztráty kontroly, máme sklon hledat smysluplné vzory i tam, kde nejsou, což vysvětluje, proč různé víry zažívají oživení zvláště v těžkých časech. Vše ukazuje na to, že náboženskost je v nás vpravdě “zadrátována” a religionisté mají pravdu, když tvrdí, že se jedná o antropologickou konstantu.
Co to však pro nás znamená? Máme rezignovat a podvolit se některé z nespočtu forem náboženského bludu, nebo máme naopak bojovat proti vlastní přirozenosti a vlastním nevědomým tendencím? Snad každý aktivní ateista dospěl k závěru, že být racionálním bezvěrcem je velmi frustrující. Vaše mysl je čistá jako křišťál, ale nikoho, kromě jiných ateistů, to nepřesvědčí. Ateismus v podstatě nelze “kázat” (leda byste jej zakomponovali do nějaké religiomorfní ideologie typu marxismu-leninismu). Je pouze možné jej nabídnout. Z tohoto hlediska jsou uvědomělí ateisté patrně ti nejosvícenější lidé na zemi – překonali vlastní přirozenost a oddali se pravdě. Jakýkoli, byť i intelektově nejvyspělejší a duchovně nejpokročilejší, věřící je jen člověk, který funguje v zaběhnutých kolejích vlastní přirozenosti. Na druhou stranu má takový věřící k dispozici stabilní podporu svých souvěrců, což pro něj představuje zřejmě významnou kompetitivní výhodu. Co s tím?
Patrně jako první navrhl řešení zakladatel novodobého satanismu Anton Szandor LaVey, který propojil materialistickou životní filosofii s rituálním chováním a řízenou iracionalitou. Symbolický satanista, jak lze stoupence tohoto směru také označovat, ví, že neexistuje žádné nad-přirozeno a že bohové jsou lidským výtvorem. Ale během rituálu či ceremonie na tuto skutečnost záměrně zapomíná a nechá na sebe působit starobylá jména a symboly a záměrně tak navozuje náboženský stav mysli, který jsme zdědili po předcích. LaVey v době, kdy svou koncepci satanismu vytvářel, neměl k dispozici výše uvedené výsledky vědeckého bádání, ale správně rozpoznal, že potřeba prožitku tohoto druhu je nám patrně vrozena a je vhodné ji uspokojovat.
S podobnými tezemi přišla posléze chaosmagie se svým konceptem neulpívání na žádné konkrétní víře či paradigmatu a s pojímáním víry coby pracovního nástroje mága. Zajímavou technikou je náhodná volba přesvědčení navržená Peterem J. Carrollem, kdy o aktuálním světonázoru rozhoduje hod kostkou. Takto pojímaná magická práce rovněž umožňuje uspokojení iracionální či religiózní části našeho nitra, aniž by se mág dostal do zajetí nějakého konkrétního bludu. Postmoderní magie navíc akcentuje především schopnost mága přežít a vyniknout v běžné realitě a nepodléhat iluzím o vlastní moci. Zde souznívá s idejemi LaVeyova nástupce Petera H. Gilmora, který klade čtenáři na srdce, aby byl dobrý v tom, k čemu má talent, a nesnažil se nahradit vlastní neschopnost okultní pompézností. Pravá magie pro něj představuje především dobré uplatnění potenciálu toho kterého člověka.
V tomto smyslu představuje teistický satanismus, který inteligentně a velmi čtivě propaguje kupříkladu Diane Vera, přeci jen poněkud krok zpět. Opět se vrací k víře v bohy a jde o polyteistickou víru s henoteistickým zaměřením na Satana. Zde však hodně záleží na tom, nakolik tato víra vytváří tradiční vzorec člověka jako otroka dogmatu. Konkrétně v případě Diane Vera je Satan pojímán jako partner, který pomáhá člověku rozvíjet jeho potenciál; se stejným přístupem k bohům jsem se setkal například u Lindy Dragonari. Domnívám se, že klíčové je při snaze rozlišit, jestli nějaká víra posouvá člověka na vyšší úroveň a překonává jeho biologickou determinaci či nikoli, je pojetí středu. Pakliže je ve středu jakýkoli bůh, Bůh, princip, síla…, hovoříme o starém pojetí víry, o víře, k níž máme automatické předpoklady. V případě, že je ve středu člověk, jedná se o pojetí progresivní (za krajní případ je možné považovat vztah, kdy bůh a člověk tvoří každý jedno ohnisko elipsy). Přesun člověka do středu systému provedl již Nietzsche a definitivně bylo zpečetěno thelémou Aleistera Crowleyho. Jakkoli lze “Knihu zákona” (“Liber al vel Legis”) chápat jako směsici skvělých myšlenek a reziduí Crowleyho vlastního nevědomí, je nesporným manifestem nového věku, v němž nyní žijeme. Skutečnost, že theléma se tak úplně tohoto programu nedrží a má tendenci směřovat k dogmatismu, na tom nic nemění.
Článek o tom, zda jsme zrozeni k víře v Boha, vyznívá v tom smyslu, že se náboženství nikdy nezbavíme. Já si naopak myslím, že žijeme v době, kdy mnozí lidé překračují jistý druh prahu, uvědomují si sami sebe jako střed vlastního univerza a zkoušejí, co to znamená být bohem. Jsme dětští bohové, příliš mladí a nedospělí na to, abychom plně využili všech svých možností (což se možná podaří našim potomkům – magickému synovi z “Liber al vel Legis” či Nietzcheho nadčlověku), ale jsme bohové! A není příliš důležité, říkáme-li si satanisté, thelémité, discordiáni, chaosmágové, ateisté… – důležité je pouze ono umístění středu. Ostatní jsou jen nálepky, jež odpovídají vkusu té které konkrétní Hvězdy. Jsme-li předurčeni iracionálně věřit, věřme tedy v sebe. A kdo ví – možná je to jen přechodná etapa, kterou je třeba projít, abychom někdy v budoucnu dokázali ve svých mozcích nahradit onu pravěkou strategii víry strategií jinou, strategií, kterou si nyní ani nedokážeme představit. Dokud se tak nestane, nezbývá nám, než být bohy. A je třeba se s tím naučit žít – mimo jiné proto, že budeme ještě velmi dlouho mnohem osamělejší, než lidé žijící podle tradičních paradigmat…