Působivá inspirace Apokalypsou

Kniha Apokalypsa anglického spisovatele Davida Herberta Lawrence (1885-1930), známého především jako autora kontroverzního románu Milenec lady Chatterleyové, na mne zapůsobila jako samo Zjevení Janovo.

Autor se, jak již název napovídá, zabývá poslední biblickou knihou, ta mu však slouží spíše jako odrazový můstek k mnoha různým asociacím spíše než k systematické exegesi. V základní rovině výkladu se autor ostře vymezuje vůči, na kolektivní rovině především závistivé, židovsko-křesťanské tradici a jednoznačně se přiklání k pohanskému vnímání světa, jehož stopami v Apokalypse se zabývá především. Biblickou knihu formou textové kritiky, založené na hledání různých textových vrstev, rozděluje na část symbolickou, hodnou zájmu, a část alegorickou, jíž zavrhuje. Správně vytyčuje rozdíl mezi symbolem, který nelze „vysvětlit“, ale spíše prožít, a právě alegorií, která tím, že je beze zbytku objasnitelná, je v podstatě bezcenná, neboť postrádá vnitřní sílu symbolu. Jako prapůvodní symboly vyzdvihuje a široce a pozoruhodně rozebírá zvláště „ženu, sluncem oděnou“, šarlatovou ženu, apokalyptické jezdce, dva svědky a symbol draka. Dále se zabývá živlovou problematikou, posvátností kosmu, rolí Slunce a Luny, symbolikou trojnosti, čtvernosti, sedmera a dvanáctera, ale i sociální psychologií, problematikou individuální a kolektivní duše, cykličností v dějinách a mnoha dalšími tématy a to způsobem velice blízkým thelémskému myšlení. Celkovým vyzněním knihy je pak především působivé volání k návratu živoucího sepětí člověka a kosmu. To vše na pouhých 126 stranách brilantního, poetického a místy i velmi vášnivého textu, jenž si zaslouží více než jedno přečtení, neboť v něm není nic nadbytečného, žádná „omáčka“, jak bychom snad od romanopisce čekali. Z knihy je cítit velkou sečtělost i hluboké porozumění pradávným symbolům spojené s intuitivně přesným vystižením podstaty jednotlivých témat.

Pokud bych měl autorovi něco vytknout, tak jen snad skutečnost, že i k těm částem Zjevení Janova, které odsouvá stranou jako „pouhé alegorie“, je podle mého názoru možné přistupovat jako k symbolům a takto s nimi zacházet. Přiznejme nicméně autorovi právo zabývat se těmi symboly, které v něm zarezonovaly a inspirovaly jej.

Knížku bych doporučil nejen zájemcům o apokalyptickou problematiku, ale i všem studentům hermetismu, archetypální psychologie či astrologie.

(David Herbert Lawrence: Apokalypsa; Garamond, Praha 2002, 136 stran)

Ukázka z knihy:

(O Slunci a Luně)
Díky některým velkým obrazům Apokalypsy se ponoříme do zvláštních hlubin, ucítíme zvláštní prudké chvění svobody – opravdové svobody. Je to únik, který nás „někam“ dovede, únik z klícky našeho vesmíru – z klícky, jež je těsná, i přes obrovský a nepředstavitelný astronomický prostor, neboť není ničím jiným než neustálým bezútěšným rozpínáním, které pokračuje pořád dál a dál bez jakéhokoli smyslu. Je to únik k živoucímu kosmu, ke slunci, jež žije velikým prudkým životem, opětuje náš pohled a získává z nás sílu nebo kvůli nám chřadne – unikáme k tomu úžasnému slunci, zatímco ono si jde stále svou vlastní cestou. Kdo tvrdí, že slunce nemůže hovořit! Slunce má veliké žhnoucí vědomí, ale mé malé vědomí žhne rovněž. Pokud dokážu ze sebe svléknout všechnu tu veteš osobních pocitů a myšlenek a dostanu se až ke svému nahému slunečnímu já, v tu chvíli můžeme já a slunce spolu rozmlouvat, provést onu žhnoucí směnu. Slunce mi dá život, sluneční život a já k němu zase vyšlu nový nepatrný jas ze světa jasné a čiré krve. Ale veliké slunce dokáže být také rozzuřeným drakem, jenž nenávidí naše osobní vědomí a nervy. To si určitě uvědomují všichni ti lidé moderní doby, kteří se sluní, neboť totéž slunce, jež je opaluje do bronzova, je zároveň rozkládá. Slunce je jako lev, který miluje jasně ohnivou krev života a může ji nekonečně obohatit, pokud víme, jak toto bohatství přijmout. Jenže to právě nevíme, protože slunce je pro nás ztraceno. A ono na nás útočí a ničí nás – cosi v nás rozkládá. Je drakem zkázy, místo aby bylo nositelem života.

A ztracen je pro nás i měsíc – ten chladný, jasný, věčně se proměňující měsíc. Právě luna může polaskat naše nervy, pohladit je hedvábnou rukou své záře, opět je ukonejšit svou chladnou přítomností. Luna je totiž milenkou a matkou našeho vodovitého těla, bledým tělem našeho nervového vědomí a naší vlhkou tělesností. Ach, luna by nás mohla ukonejšit a vyléčit ve svém objetí jako veliká chladná Artemis – je však pro nás ztracena. Z hlouposti si jí nevšímáme a ona celá rozzlobená na nás upřeně hledí dolů a bičuje nás svými znervóznělými ranami. Ach, varujte se rozzuřené Artemis nočních nebes, varujte se zloby Kybele a varujte se mstivosti rohaté Astarte.

Neboť milenci, kteří se v noci zastřelí – milenci, kteří páchají strašlivou sebevraždu lásky -, zešíleli z jedovatých šípů patřících Artemis. Měsíc je jejich nepřítel – jejich zuřivý nepřítel. Varuj se té hořké noci, kdy luna stojí proti tobě – zvláště noci, jež je plná opojení.

Možná to celé zní jako nesmysl, ale to jenom proto, že my sami jsme hlupáci. Mezi naší krví a sluncem existuje věčný živoucí soulad. Věčný živoucí soulad existuje i mezi našimi nervy a měsícem. Ztratíme-li kontakt a harmonické sepjetí se sluncem a měsícem, pak se oba promění v obrovské draky zkázy a obrátí se proti nám. Slunce je velikým zdrojem vitality krve – vlévá do nás sílu. Jakmile se však slunci vzepřeme a prohlásíme, že to není nic jiného než pouhá koule z plynů, vitalita, kterou do nás vlévá sluneční světlo, se v nás samých promění v zákeřnou a rozkladnou sílu a ta nás ničí. Totéž platí i pro měsíc, planety a velké hvězdy. Buď jsou našimi tvůrci, nebo ničiteli. Tomu uniknout nelze.

(D. H. Lawrence: Apokalypsa, s. 32 – 34)